Kolik hoře jeden člověk může snést

Upřímně? Takovou apokalypsu, co sem před pár týdny rozpoutala bych vám fakt nepřála zažít. Popravdě, divím se, že se Země nevychýlila ze svojí osy, případně nedošlo k nějaký vraždě nebo minimálně k rozchodu. A proč to píšu? Protože i tohle k tomu všemu patří a člověka by měl někdo varovat, že se takový věci můžou poměrně snadno stát. Navíc...od jak živa s vámi všechno ze svýho života sdílím poměrně hodně, vždycky upřímně a na rovinu, takže proč si to teď malovat na lososovo, že jo? No a proč a jak to všechno bylo a v co to vyústilo? To bych vám ráda dneska sepsala a nějak víc si to pak rozeberem ještě ve vidu, který pro vás chystám, takže kdybyste se chtěli na něco zeptat, určitě můžete a já se pokusím to tam nějak zahrnout.

Věc se má tak, že po třetím neúspěchu a dost ošklivě prožitým potratu, jasně, kterej potrat je hezkej, ale přijde mi, že se to tak nějak hůř prožívá v okamžiku, kdy toho malý tvora vidíte i na ultrazvuku a tak nějak prostě počítáte s tím, že to bude prima, že se konečně zadaří, že všechny ty injekce, hromady léků, nervozita, doktoři, zákroky, odběry atd. atd. k něčemu byly. To zklamání potom je hrozný. Já navíc musela čekat nějaký tři dny, než došlo k samovolnýmu odlučování a i celou tu dobu, jsem pořád tak nějak v duchu doufala, že se jen někdo splet. Ale klesnout na hodnotách HcG z téměř 500 jednotek na nějakých 90 během pěti dní mezi jednou a druhou kontrolou, je prostě průser a ukazatel toho, že miminko zase nebude.

Pár následujících dní jsem probrečela a následně se kroutila v dost nehezkejch křečích. Snažila jsem se s tím nějak popasovat, přijmout fakt, že už nejsem těhotná, ale dohromady mi to fakt moc nešlo. Začala jsem i dost silně pociťovat, že za mnou nikdo nestojí, že okolí, který o tomhle všem ví totálně nechápe, jak hrozně mi je, jak moc je mi smutno a přichází jen s větami typu: "Neboj, to se příště povede." "Příroda ví, co dělá, teď to prostě nemělo být." "Musíš myslet pozitivně, všechno má svůj čas." a podobně. Což jednoho fakt neuklidní a rozhodně nepovzbudí, takže rada pro všechny: Tyhle fráze si laskavě nechte pro sebe. Výsledek byl jedinej. Můj nepřekonatelnej odpor k lidem, vztek naprosto na všechny bez výjimky a důvodu a stupňující se frustrace, smutek, naštvanost a neodbytná chuť někomu rozbít hubu. A to fakt nepřeháním.

Byla jsem protivná a ve výsledku i strašně zlá

na všechny, na Martina nejvíc, protože byl nejvíc na ráně a vybouchla jsem i několikrát v práci kvůli totální kokotině. Takže jo, okolí si všimlo, že fakt nejsem v pohodě. Možná byla chyba se do tý práce takhle brzy vracet, možná byla chyba, že jsem dělala hrdinku a víc to nesdílela, možná byla chyba, že se vám v takovém případě nedostane rady na koho se obrátit přímo od lékařů - ať už z kliniky nebo od vaší gynekoložky. Ve světlé chvilce jsem si v Pronatalu domluvila kontrolu a speciální vyšetření, který je brutálně nechutný a dost nerada, bych ho jednou absolvovala znovu - nebojte, dostaneme se k tomu - a psychicky i fyzicky naprosto odrovnaná odjela do Budějovic. Hrozný byly ty myšlenky po cestě, kdy sem fakt nezvládala ani vlak a jeho cestující. Chtěla jsem být sama, v tichu, v klidu a jediným přáním bylo aby mi svět dal se vším konečně pokoj. Což vyústilo v myšlenku, že by vlastně nebylo vůbec od věci pod ten vlak skočit, protože by se tím dost věcí vyřešilo. A to jsem ještě netušila jaký psychotický běsnění rozpoutám.

V Pronatalu to bylo peklo pekelný - v čekárně mladej pár s dítětem fakt nebyl zrovna balzám na duši a i ty povzbudivý pohledy a věta: "Už by to chtělo nějaký prosperující těhotenství." způsobily, že sem panu doktoru Adamovi málem skočila po krku. Chlapec měl docela štěstí, že měl bodyguardky v podobě sestřiček, i když i ty mi pili krev. Jako jasně, je prima dostat rady jako: "Dělejte věci, co vás baví." když nemáte radost vůbec z ničeho a nebaví vás lautr nic. "Cvičte jógu podle Mojžíšové." když ji cvičíte od začátku a očividně to taky k ničemu není. "Choďte ven na vzduch." když denně chodíte do práce a z práce pěšky a našlapete průměrně 12 kilometrů. Pak se zkrátka ptáte, kde je teda problém, co je špatně, když děláte všechno, podle jejich rad, děláte věci správně, prakticky plánovanému početí přizpůsobíte svůj život a obětujete tomu všechno, co vás jen napadne. A výsledek nula nula nic...vlastně jo, mám nervy v hajzlu a příšerně mi padaj vlasy. Pecka ne?

K tomu vyšetření. Jmenuje se to REPROgnostics a jde o vyšetření děložní sliznice. Je tím pádem nutný naplánovat ho na konkrétní den cyklu aby byla sliznice správně narostlá. Lékař vám pak takovým "škrávátkem" - vypadá to podobně, jako když vám váš doktor/vaše doktorka odebírá vzorek z čípku kvůli precenci - v podstatě oškrábe vzorky přímo z dělohy a ty se následně posílají k prozkoumání do laboratoře. Zjišťuje se mimo jiné i nějaký chronický zánět nebo třeba imunologické problémy, které mohou zabraňovat uhnízdění a udržení embrya. Jak jsem psala, to vyšetření je nechutný. Nechutný ve smyslu, protivný, trochu bolestivý, nepříjemný...já sama jsem po něm lehce ten den krvácela, na což jsem ale byla upozorněna a do večera jsem měla dost nepříjemnej pocit v břiše - takovej fakt jako poškrábanej. Na výsledky si pak musíte zhruba měsíc počkat, což je další nepříjemná věc, která mi na duši nedělá úplně dobře, ale pokud to má odhalit nějaký příčiny, tak je dobře, že jsem ho absolvovala. 

Nutno dodat, že tohle vyšetření je za normálních okolní nutno si zaplatit, pojišťovna ho hradí až právě při opakovaných neúspěších, takže pokud tohle čte někdo, kdo řeší cestu k miminku právě formou asistované reprodukce, zvažte, jestli ho třeba neabsolvovat hned a holt si něco připlatit nebo jestli počkáte. Určitě je to i na domluvě s vaším lékařem na klinice, ale je dobrý o téhle možnosti vědět. No a k tomu mýmu psycho stavu...k tomu je ještě třeba se vrátit. Já už jsem byla tak jako připravená to v Pronatalu probrat, pokud vůbec nedojedu, a zkusit vymyslet nějaký, i třeba dočasný řešení, protože mi bylo jasný, že takhle dál nemůžu a že je mi fakt duševně hrozně zle, což se samozřejmě odráží i na mým běžným fungování.

Jasně, v Pronatalu nepracují psychologové, takže v tomhle směru je to fakt spíš o prosbě o radu nebo nějakém nasměrování na patřičné odborníky. Čehož se mi dostalo, protože Pronatal spolupracuje s organizací Hedepy, která poskytuje online terapeutickou pomoc ve spoustě směrech - jaká byla nějaká moje vlastní zkušenost, byť mám od okolí zatím dost pozitivní ohlasy, tak přeci jen není nad osobní dojem, vám sepíšu jindy, protože první sezení mě teprve čeká. Následně, i po konzultaci s mojí lékařkou, která mě zas odkázala k obvoďákovi - to je přesunů, co? - jsem dostala, opět, neurol, který už jsem na podobné stavy jednou měla.

Sice to není na dlouhodobější užívání, ale momentálně mi pomáhá v klidu a dejme tomu kvalitně spát, o něco líp se mi snáší okolí, lidi mě přestávají štvát...je to takovej útlum v podstatě, ale pokud to má aspoň dočasně vyřešit tyhle stavy deprese, myšlenek na vlastní smrt, změny nálad a podobně, je to dobrej krok. Jo, medový a supr čupr to není, pořád se občas necítím dobře, probudím se s příšernou náladou a vztekem na celej svět, ale snažím se s tím nějak pracovat. Pro Martina nebo moje okolí to asi není úplně komfort, hlavně asi pro něj, protože se třeba o víkendu odpoledne seberu, jdu pěšky do města, což je tak půl hodina pěší chůze, dám si v Jednotě kafe, jen tak sedim, sluchátka na uších, čumim, nechci společnost, nechci si povídat...teď byly i nějaký výstavy, takže jsem si v klidu prošla ty...vlastně je mi dobře samotný, bez nějakých vnějších vlivů.

Uvidíme, co přinese ta terapie, sama jsem na to hodně zvědavá a dost možná budu potřebovat nějakou dlouhodobější a intenzivní pomoc a péči, ale pořád je to lepší, než se chtít zabít, případně mít chuť oddělat někoho jinýho jenom proto, že se na světě zrovna necítíte dobře a sere vás vlastně štěstí a spokojenost ostatních. Takže závěrem? Ať už se vám děje cokoli, máte pocity, které jsem tu popsala nebo se je aspoň snažila popsat, sere vás vlastní bytí, řekněte si o pomoc. Ať to neskončí blbě.