Výkřiky do tmy, nápisy na zdi

Jakmile člověk opustí rodnou hroudu, začne o sobě, o životě i o kultuře a prostředí, ve kterém byl vychován přemýšlet trošku jinak. To už jsme si tady, v rámci knížek, párkrát ukázali a ani dnes tomu nebude jinak a i když se může zdát, že nový autor v rámci svého pobytu v zahraničí dohromady nemůže přijít s něčím novým, opak je pravdou. Každý přeci odloučení od svých blízkých vnímá jinak, každý ho prožívá s jinou intenzitou, každému se třeba začne stýskat s jiný čas nebo třeba vůbec. Co člověk to originál, co duše, to jiné pocity, co vzpomínka to jiný druh smutku nebo radosti. A u dnešní knížky tomu nebude jinak.

V loňském roce jsem vám v jiné recenzi přiblížila knížku Deník au-pairky, ve které autorka zaznamenala svůj několikaletý pobyt v Itálii a právě práci au-pairky. Dneska se to ponese trošku na podobné vlně, i když se dostaneme do jiné země a pocity, úvahy a myšlenky Elišky Javůrkové, autorky knížky Myšlenky oceánu, jsou zpracované trošku jinak. I Eliška se totiž v jisté životní fázi rozhodla odcestovat a pracovat jako au-pairka. Tohle její rozhodnutí ji zavedlo do zeleného Irska, které v ní probudilo jakousi nutkavou potřebu se ze svých pocitů vypsat. A tak začala vkládat na papír nejen svoje myšlenky, úvahy a právě i pocity, které hýří barevností, pestrostí a poskytují tak čtenáři jedinečný pohled do duše i hlavy mladého člověka, který se nám svým chováním může jevit jako bezstarostný a spokojený, a často tomu tak i je, ale dohromady má i on svoje trápení a okamžiky, kdy není úplně spokojený.

Myšlenky oceánu jsou poměrně pestrou sbírkou krátkých úvah, básniček i takových, jak já říkám, výkřiků do tmy - zkrátka takových krátkých zápisků, myšlenkových map a záznamů aktuálního pocitu. Čtenářům tak poskytuje poměrně širokou škálu textů, které nemusí číst postupně a jeden z a druhým, ale s přehledem jimi může jen listovat, podtrhávat si ty, které ho nějakým způsobem osloví a nacházet v nich třeba i ty, které jsou pro něj samotné v dané době, čase nebo situaci aktuální. Můžeme tak vést pomyslný dialog s autorkou, sdílet sní své vlastní pocity a prožitky a společně, i když nepřímo, najít společnou řeč.

Myslím si, že každá takováhle knížka, kdy nám autor velmi otevřeně odkrývá svoje nitro, si zaslouží minimálně úctu před projevenou odvahou. Co si budem, projevit svoje emoce veřejně je pořád spíš tabu, pořád je taková věc vnímána jako známka jakési slabosti, nerozumu, pro někoho možná i exhibice. Já to vnímám spíš opačně. Něco takového je známkou velké odvahy, otevřenosti, vlastně i vyrovnanosti se sebou a se svými emocemi, kterým je zkrátka dobré dát občas průchod. Přeci... i když jsme šťastní a máme dobrou náladu je to na nás vidět, - někdo se usmívá, někdo si prozpěvuje, někdo má chuť tančit ulicemi města - tak proč se s opačnými emocemi skrývat, přetvařovat se a tím je vlastně popírat? O to větší věc je o nich psát a nenechat si takové text jen v temnotách šuplíku.

S autorkou jsme tuhle knížku docela pěkně rozebraly i ve společném rozhovoru, kde ji ze svého úhlu pohledu představila tak nějak víc, což je, myslím, vždycky tak nějak lepší. Přeci jen autor vnímá svoje dílo úplně jinak, než následně čtenáři, kteří si do něj projektují svoje zkušenosti nebo názory. I když právě to vnesení sebe samých je pro tuhle knížku tím nejlepším, co se vám může stát. Myšlenky oceánu jsou motivační, seberozvojovou, poeticky-esoterickou knížkou, která si v každém případě najde mezi čtenáři ty, které osloví nejen svým konceptem a obsahem, ale i stylem psaní, již zmíněnou pestrostí a především aktuálností emočních vln, se kterými se dnešní mladí lidé a vlastně i děti, potýkají čím dál tím víc. Z mnoha důvodů a různými způsoby. No a jedním z nich může být právě takovéhle psaní, které je často opravdu velmi terapeutické. Ostatně, tahle knížka, která je navíc plná tématických ilustrací, je toho důkazem.