Jak se poprat s výchovou dětí a nezpackat to?

Jakmile se člověk stane rodičem nebo o téhle životní etapě začne uvažovat v reálných barvách a čase, začne se, logicky, zabývat tím, jak děti vychovávat chce, jak naopak ne, čeho se chce vyvarovat, čemu se naopak chce věnovat na maximum. No a v tuhle chvíli se taky začnou objevovat ti, co mu v jeho rozhodnutích mile rádi poradí. Protože sami už třeba děti mají a tím pádem nabyli dojmu, že všechno vědí, že s dítětem získali i patent na rozum. Ten ale nemá nikdo z nás.

Každé dítě je individualita. Malej človíček s vlastníma potřebama, osobností, vnímáním světa i času. A tomu je třeba chtě nechtě ve výchově přizpůsobit. A jen jeho vlastní rodič ví nejlíp, co mu dělá dobře. Individuální přístup pro každou vlastní individualitu. Tak to prostě je. Jasně, můžeme si jako budoucí, nastávající i už zaběhnutí rodiče nechat v některých věcech poradit, rady si vyslechnout, zamyslet se nad nimi, vzít třeba v úvahu nějaké jejich aspekty a ty zapojit do výchovy, ale rozhodně nemůžeme vychovávat všichni stejně. Takový nápad už tu jednou byl a spousta dětí si z tohohle typu výchovy odnesla akorát trauma, pocit, že nikdy rodiči být nechtějí a v krajních případech končí na ordinacích terapeutů.

Se všemi způsoby výchovy, radami, příběhy i názory pracuje i knížka 33 příběhů o tom, co by děti neměly. Jak už jsem psala na instagram, zdá se mi k jejímu obsahu tenhle název lehce zavádějící a nepřesný, protože působí spíš jako kniha o tom, jak děti usměrňovat, korigovat jejich nálady, které se vždycky nemusí slučovat s těmi našimi nebo aktuální situací, jak ovlivnit a tak nějak svázat právě tu individualitu, o které jsem psala na začátku. Tak to úplně není totiž a je třeba to uvést na pravou míru, řekla bych. Jinak by totiž mohlo dojít k mýlkám a nepochopení, což je většinou kámen úrazu v komunikaci obecně.

Zdena Baronová v téhle útlé knížečce sice reflektuje i, ty příběhy, kdy zvolený způsob nebyl úplně tím nejšťastnějším, ale poukazuje i na současné změny, které ve společnosti nastávají. Odhaluje i těžký úkol rodičů poskytnout svým ratolestem to nejlepší, dává vše do kontextu moderních trendů a technologických vymožeností, pracuje s (ne)komunikací, která, zvlášť u mladší generace převládá a čtenářům předkládá i těžké mezilidské vztahy rodičů a dětí, které se musí vybudovat, postavit na pevných základech a především o ně pečovat a hýčkat si je. A i tenhle aspekt je třeba do výchovy zařadit. Bez něj totiž nemá žádný mezilidský vztah smysl a nemá šanci plnohodnotně rozkvétat a vyvíjet se.

33 příběhů o tom, co by děti neměly je ideální brožurkovou nejen pro rodiče, o kterých už dneska byla řeč, ale taky pro pedagogy, vedoucí dětských táborů nebo různých kroužků a zájmových činností a tak nějak pro všechny dospěláky, kteří s dětmi pravidelně přichází do kontaktu a více či méně se podílejí na jejich vývoji a osobnostním rozvoji. Ostatně, může posloužit i jako užitečný komunikační nástroj mezi generacemi, myslím tím, mezi současnou mladou generací, která rodičovství řečí tak nějak aktuálně a jejich vlastními rodiči, kteří se v téhle roli cítí kovaní a mají tedy tendence svým dětem radit a do všeho jim "kecat".

No, tahle knížka má šanci oslovit čtenáře napříč generaci, vyvolat debatu, možná i nějakou žhavější diskusi a ostřejší výměnu názorů, to jí upřít nemůžeme a tak nějak nenásilně donutit lidi k přímé komunikaci o tom, jak děti vychovat v milé, samostatné osobnosti, kteří budou dál žít na tomhle světě. I bez nás, protože nikdo tu není věčně. Nicméně v dětech je budoucnost, jen na nich a tím pádem i na nás záleží kam se tenhle svět bude ubírat, jestli si ho zničíme pod zadkem nebo z něj uděláme lepší místo k životu. I tohle závisí na tom, jak budeme naši děti vychovávat, jak oni pak budou vychovávat ty svoje a oni za svoje. Protože stejně tak jako to špatné, je přenositelné i to dobré, co do dětí zasejeme. Tak na to myslete. Třeba vám ke správným rozhodnutím pomůže i tahle knížka.