Co si zvířata myslí o lidech asi v nejbližších letech vědět nebudeme

Ludmila Anna Lukášová, ta Anna je biřmovací jméno, z čehož vyplývá, že se hlásí ke katolické víře. Bohužel není tak úplný prototyp spořádané katolické ženy, nejspíš není prototyp vůbec ničeho, vždy proti proudu a dle svých slov by měla na hubu nafasovat zbrojní pas. Je vdaná za svojí práci lékařky záchranné služby, pracovala i jako internistka a časem by ráda pracovala jako obvoďák. Na koníčky moc času nemá, řadí se k lidem, kteří sami sebe potkávají na schodech, ale pokud náhodou pět vteřin zbyde čas, miluje toulky po horách (žije v Krkonoších), přírodu obecně, hudbu všech žánrů (stejně se dělí jen na dobrou a špatnou), kvalitní detektivečku nebo fantasy, trochu toho šotoušování, - fotografování veřejné dopravy - což je u ženy úlet, ale jak už jsem psala, nikdy nejdu s davem ) a hlavně kočky. S kočkami žije vlastně od narození, nyní s ní sdílí domácnost 8 exemplářů různých plemen, barevných variet, věkových i cenových skupin a povahových rysů. Jsou její láskou a vášní, obdivuje jejich nezávislost, osobitost, krásu, poklid i dramatičnost, divokost i něžnost. Těchto vlastností si cení i v osobním životě. Právě kočky byly její inspirací k napsání knížky, o které si popovídáme v dnešním rozhovoru a která už brzy přistane na pultech knihkupectví.

1. Život by měl mít devět koček je je sbírka humorných, často až absurdně laděných povídek o lidech a jejich vztazích. Což by nebylo nic nového, kdyby tyto povídky nevyprávěly kočky, které s těmito lidmi obývají společnou domácnost. Proč jste se rozhodla zvolit právě tenhle koncept vyprávění?

Povídky jsem začala psát v roce 2021 pro facebookové stránky „ Bydlím u své kočky“. V příbězích, které na těchto stránkách vycházejí každý den večer, je formát „mluví kočka“ běžný, naopak, pokud nějakou story vyprávíte z pozice člověka, není to obvyklé. Doba kovidová byla pro nás zdravotníky velmi stresující, jeden týden V ám lidé tleskali na balkonech a druhý propichovali pneumatiky. V rámci zachování duševního zdraví jsem se zařekla, že na facebooku a instagramu budu sledovat jen kočičky, pejsky a miminka, no a pak už jen stačilo všechny povídky shromáždit, předělat do knižní formy (vždycky, když jsem nějakou povídku odesílala správkyni stránek, říkala jsem si „ holka dobrý, nepíšeš pro Chronicle“, ale když už jsem věděla, že píšu knihu, dala jsem si víc záležet) a splnit si svůj dětský sen.

2. Asi každého při čtení těchto příběhů napadne, minimálně ty čtenáře, kteří doma nějakou kočku mají, co si o nich a jejich chování asi myslí právě jejich kočka. Je to vlastně dost znepokojující pocit, musím říct. Předpokládám, že vy sama budete “kočičí člověk”, napadají vás taky někdy takové otázky a myšlenky?

Co si zvířata myslí o lidech asi v nejbližších letech vědět nebudeme a jedině dobře. Otázka úplně nezní, co si kočky myslí o lidech, spíš jestli s nimi chtějí nebo nechtějí žít. To je rozdíl mezi kočkou a psem (mimochodem, náš veterinář tvrdí, že od sebe pozná majitele kočky a majitele psa už jenom tím, jak vezme za kliku a pozdraví). Pes považuje člověka za svého pána a poslouchá ho. Kočka vás považuje za jinou, trochu větší a dost nešikovnou kočku a pokud s vámi chce žít, tak dobrovolně a musíte si to zasloužit. Kočky jsou svobodomyslná zvířata a rovnocenný partner člověka. To neznamená, že Vás kočka nemá ráda. Naopak, pokud ano, je to pro Vás obrovská pocta a dělá Vás to lepším člověkem. Jean Burder napsal, že pes je próza a kočka báseň. Tak nějak to vnímám taky.

3. Kromě těchto příběhů najdou čtenáři v knížce i jakési přednášky nebo besedy, které kočky vedou právě směrem k lidem. Zabývají se poznáváním chování koček v našich bytech, přinášejí jakési návody a manuály, jak ke kočkám přistupovat, jak je chápat, jak jim rozumět. Vycházela jste tady z nějakých svých vlastních zkušeností, znalostí…nebo bylo třeba si něco dohledávat? Přeci jen, i když jde o odlehčené příběhy, které se mají brát s nadsázkou a humorem, měly by v tomhle směru být funkční a realistické.

Formát přednášek jsem použila proto, že mi je z profesního života velmi blízký, v podstatě mi umožňoval držet se nějaké „ kostry“ a systematiky a dost mi to zjednodušovalo psaní. Jestli jsem použila nějakou kočičí literaturu? Jednoznačným vzorem mé tvorby byla kniha Terryho Pratchett a „ Opravdová kočka“, ovšem nikoliv po stránce odborné, ale po stránce návodu k použití, kterak napsat knihu o kočkách, aby čtenáři řvali smíchy v tramvaji a kolemjdoucí jim volali sanitku k transportu do Bohnic. Jinak všechny kočičí příhody jsou zcela autentické, s kočkami žiju 55 let, nemusím nikde nic studovat. Naopak lidské příběhy, ty jsem si bohapustě vymýšlela jako na běžícím páse. A to doslova, tam se zrodilo nejvíc mých povídek, úžasná inspirace, skvělé duševní vyblití, vřele doporučuji.

4. Proč jste se vlastně rozhodla nakonec knížku a její vydání zafinancovat sama? Máte třeba k téhle formě spolupráce s Pointou nějakou radu, která by mohla pomoci ostatním se v tomto zorientovat?

Knihu zafinacovat sama jsem se rozhodla z několika důvodů. První je časový, urychlilo to vydání mé knížky. Mám starou maminku a ráda bych, aby se dožila papírové formy mé literární prvotiny při posledních zbytcích zdravého rozumu. Aby jí to trochu vzpružilo na duchu a měla zase konečně z něčeho radost. Druhý důvod je ten, že předprodej knihy mě stavěl tak trochu do pozice někoho, koho hodnotí, jestli je jeho tvorba dost dobrá a nebo prostě trapná. A protože největším kritikem svého díla jsem já sama, říkala jsem si, že třeba nejsem takovej Dan Brown a knihu založenou na vtipných historkách a slovních hříčkách v dnešní neklidné době nikdo kupovat nebude. Třetí důvod je asi docela sobecký a vyděračský, ale chci si umést cestičku k mé druhé knize ze zdravotnického prostředí ( podle mě Tolkien Hobitem taky trochu testoval, jestli se to chytí ), na té totiž trhnu obrovský balík. Spousta lidí moc ráda zaplatí gigantický prachy, abych jí nikdy ne napsala .-)Zkušenosti s Pointou? Jen dobré. Zkušenosti s vydáním knihy obecně? Nějaký světec (tuším Svatý Ignác z Loyoly , ale možná kecám) řekl, že musíš začít sám a Pán Bůh ti pomůže. Není to tedy tak, že „Panebože dej znamení, že jako teraz, huš huš, a všechno půjde hladce“. Ten impuls je jenom a jenom na Vás. Chichi, už vidím tu Kláru Issovou, jak říká „ Petroneli, Petroneli, napiš Pointě a celé nebe bude stát při Tobě.“ A doporučuji nedívat se na celé schodiště, jen na dva až tři nejbližší schody, jinak Vás klepne. Ale tenhle princip platí asi obecně úplně ve všem.

5. Knížka by se měla na pultech knihkupectví objevit v průběhu léta, takže je dost možné, že si jí někdo pořídí jako příjemné čtení na dovolenou. Co ale nějaké osobní představení čtenářům? Chystáte nějaký křest, třeba v kočičí kavárně nebo podobnou akci, na kterou bychom touto cestou mohli pozvat?

Čtení na dovolenou sedí, představuji si svojí knihu ležet někde na pláži vedle opalovacího krému, slunečních brýlí, mokrých plavek a dobro došli. S tím křestem knihy je to trochu složitější, vůbec netuším, která blije a jak se takovéhle věci organizují, pracuji na verzi Praha a verzi Krkonoše, vše ještě v plenkách, upřesním, až se něco vylíhne. Nebo máte pro mě nějaký žhavý typ? Vzhledem k tomu, že autogramiády znám jen od Jessiky Fletcherové, bude to jízda.