Kámen, nůžky, papír...povídky Maxima Osipova

Literárními zážitky se dá žít poměrně dlouho. Minimálně já to tak mám a jsem moc ráda, že mi tyhle radosti a načerpaná radost vždycky vydrží i několik dní ne-li týdnů. Třeba letošním Světem knihy budu žít ještě tak měsíc aspoň. Nejen díky tomu, že to bylo strašně nabíjející a obohacující, ale taky díky tomu, že z něj mám hromadu materiálů, který pro vás zpracovávám a ještě nějakou dobu zpracovávat budu. Za jedno v rámci bonusových epizod podcastu, přičemž dvě z nich už máte online, za druhé i v rámci článků tady na blogu. S obojím vám navíc propojím i krátký instagramový příspěvek a v případě podcastu vás čekají i malá bonusová videa. Takže práce mám hromadu, ale nesmírně mě to baví a doufám, že i vám těmihle všemi způsoby přinesu nový pohled na literaturu, autory, nakladatele a třeba vás i inspiruju k nějaký zajímavý četbě.

Dneska bych se s vámi ráda podělila o svoje poznatky a velký zážitek z besedy Maxima Osipova, která byla věnovaná jeho povídkové sbírce "Kámen, nůžky, papír a jiné povídky", která je prvním dílem tohohle ruského spisovatele, kardiologa a oceňovaného esejisty. Nutno dodat, i vzhledem k současné situaci, že Maxim Osipov po ruské invazi na Ukrajinu svoji rodnou zem opustil, poměrně výrazným způsobem vystupuje právě proti tomuhle válečnému konfliktu a tím si svoji autorskou i společenskou situaci poměrně ztížil. Jak sám řekl, i v rámci zájmu o překlady ruských autorů mají teď ruští autoři dost nelehkou pozici.

Málokterému nakladateli se totiž do takové literatury chce investovat, stále panují velké obavy, jestli se takové kroky vyplatí, jestli vzhledem k zuřící válce není společnost vůči ruskojazyčné literatuře a kultuře obecně spíš skeptická a odtažitá a zda tak nějak všeobecný odpor a nesouhlas k celkové situaci neovlivní negativně právě i literární trh. Což se samozřejmě děje, ale je taky třeba myslet na to, že ne každý autor jehož domovinou je právě Rusko se s jeho chováním, politikou a názory ztotožňuje. Navíc...právě kulturou a literaturou se dá proti těmto aspektům poměrně výrazně bojovat a veřejně proti nim vystoupit. To se vám třeba ve sportu, kde vystupuje pod jasně danou vlajkou zkrátka a dobře nestane. A právě tady, v této situaci, je třeba dát ruskojazyčným autorům prostor vyjádřit se, předat své názory a postoje dál, vystoupit ve veřejném prostoru a přispět tak svojí troškou do mlýna v rozvíření nových diskusí a upevnění postojů.

Pokud se podíváme na knížku jako takovou a na to, jak ji vnímá autor sám, v případě, že ji nemáte přečtenou stejně jako já, což ale hodlám brzy napravit, dozvíte se, respektive na besedě bylo řečeno, že jde o velkou hru slov, kterými jsou jednotlivé příběhy vyprávěny. Jde určitě i o hru se čtenářem, kterému, jak jsem z ukázky, co jsem četla mohla posoudit, není všechno předkládáno jasně a věcně. Spíš naopak. Půjde o text, potažmo texty, které pracují s atmosférou, pocity, jednotlivou situací a jejím vyzněním, která má na čtenáře působit tak, aby si z něj odnesl vlastní prožitek, poznání a třeba v něm i otevřel nějaké skryté komnaty. Osipov tu reflektuje nejen svůj přístup k pravdě a vnímání její důležitosti, ale i život jako takový, jeho hodnoty, jež bychom měli zastávat a předávat dál a především nepolevovat v jejich hledání. 

Kámen, nůžky, papír a jiné povídky nejsou jen povídky, jak název vypovídá, ale i soubory tématických esejů, které ukazují další Osipovovu literární rovinu. V jednotlivých textech se zaměřuje život plný ztrát, jeho bezútěšnost, ztráty a neschopnost se nimi vyrovnat...každého protagonistu tak dohání na pokraj příčetnosti, emočně a vlastně i fyzicky ho ždíme a ždíme až z něj nezbyde nic, než suchá spluka. Pokud mu ovšem nedá šanci se svému osudu postavit, změnit ho a najít řešení problémů, jež ho na tento okraj snesitelnosti života dohnali. Otázkou je, zda se Osipovovi hrdinové rozhodnout tyto berličky využít a včas se chopí své příležitosti. Je to stejné jako v životě, což je obrovský benefit celé knihy. Na nic si nehraje, nic nepředstírá, nelže. Což je v dnešní době velká vzácnost.

Tak snad se i díky téhle knížce trochu změní aktuální přístup překladatelů a nakladatelů k ruskojazyčné literatuře a dočkáme se dalších, stejně výjimečných nebo i zásadnějších textů. Slova jsou totiž často to jediné, co nám v životě zbude. Jsou ideální zbraní a nástrojem, jak věci sdílet, jak veřejně mluvit o problémech a přinášet vlastní myšlenky do veřejného prostoru.