Nezáleží na tom, co kdo udělal, či neudělal

Sylva Kolle vystudovala farmaceutickou fakultu a dlouho pracovala v lékárně. Zajímala se o alternativní medicínu, a tak absolvovala i čtyřletou univerzitu New Age v Praze, vedenou panem Milanem Calábkem. Kromě kariéry na zdravotnickém poli se věnovala mnoha koníčkům : psí cvičák, bojové sporty. Vedla taky kurz sebeobrany pro dívky na jednom gymnáziu, ve volných chvílích pracovala pro detektivní agenturu. Ráda cestuje, zejména do oblastí, které pro masovou turistiku nejsou považovány za bezpečné. Projela západní Afriku, od Gambie, Senegalu až po Kamerun. S tím se pojí i její ochota a chuť učit se cizí jazyky. Má ale i čistě ženské koníčky, k nimž na prvním místě patří vaření. Spolu s dcerou zbožňuje exotická jídla, takže se spolu věnují jejich přípravě. Co ji tedy charakterizuje? Asi síla vůle. Rozhodla se postavit lékárnu, postavila ji. Rozhodla se odcestovat do rovníkové Afriky v době bez mobilů a netu, odcestovala. Rozhodla se pořídit si africké dítě: odjela do Toga a přivezla si dceru. Teď chystá k vydání román. Právě o něm si budeme povídat v dnešním rozhovoru. 

1. Karafiáty z Bogoty jsou silným románem,kterému nechybí akce, napětí, poměrně zásadní zvraty, ale taky humor a lehká nadsázka. Jak se vám psala? Přeci jen takhle kloubit různé motivy, aby to dohromady fungovalo, není úplně snadné.

Karafiáty se mně psaly snadno. Dá se říct, že jsem při psaní relaxovala. Zabrat mi dalo jen pár scén, a to na začátku knihy. Když jsem se opět vcítila do bezmoci, kterou jsem tehdy pociťovala a když jsem si uvědomila, že proti komplotu nemohu vyhrát. V knize se střídají okamžiky humorné s akčními, tak jak v životě: nahoru – dolů. Nesnažila jsem se o záměrnou kombinaci motivů, spíš jsem to psala jako volné vyprávění. No a ten humor – někdy černý – je mi vlastní, takže jsem schopná najít komičnost i ve vážné situaci.

2. V téhle knížce je ústředním tématem osud člověka, který čelí obvinění z trest. činu, kterého se možná nedopustil. Pracuje s presumpcí viny, společenského názoru a postoje k takovému člověku, s tím, jak takový „obviněný“ vnímá tuhle životní roli, se kterou se musí nějak popasovat. Hledala jste si k tomuhle tématu třeba nějaké info i stran právní stránky a podobně?

Začnu od konce : konzultovala jsem s mnoha právníky, a celých 10 let. Jejich závěr je jednoznačný. Nezávisle na sobě potvrdili to, co já vím od začátku: Nepřekročila jsem zákon. Jak se říká, „ nezáleží na tom, co kdo udělal, či neudělal. Záleží na tom, co se z toho dá udělat před soudem.“ Moje obvinění bylo tak absurdní, že nemá smysl to tady rozvádět. Popisují to Karafiáty. Kdo projde tím, co já, má 2 možnosti. Buď jej to posílí, nebo zlomí. Já jsem si vybrala to první.

3. Když se člověk podívá na anotaci i žánrové zařazení tohoto příběhu, zjistí, že disponuje i štítkem biografie. Co z toho, o čem píšete, se tedy skutečně stalo a co je fikce?

Příběh hlavní hrdinky, Miri Kruge, se stal mně. Všechny scény se soudy, ve vězení, jsou pravdivé. Šokující, ale stoprocentně reálné. Co se týka exotiky v Africe, je taky reálně popsaná. V západní rovníkové Africe jsem byla mockrát , přivezla jsem si odtud i dceru. V knize je samozřejmě přimíchána i fikce, ale to bych nechala na čtenářích, ať si vyberou. Karafiáty nejsou literatura faktu, je to příběh o síle a vytrvalosti. Mým heslem je Přežít peklo a vyhrát. 

4. Hlavní hrdinkou Karafiátů je žena, s čímž se pojí i její specifický přístupk celé situaci a jednotlivým událostem, které v kontextu musí řešit. Přece jen si myslím, že muž by se mnohdy zachoval jinak, měl odlišné reakce, byl možná třeba v něčem urputnější…Jde tedy podle vás o čtení primárně pro ženy? Pro koho jste tenhle příběh psala?

Příběh jsem psala pro kohokoliv, kdo má rád napínavý děj. Samozřejmě, Miri Kruge je žena a tak hodnotí situace z ženského pohledu; tak se nabízí, že Karafiáty jsou hlavně pro ženy. Podle reakcí na netu se ale zdá, že minimálně 50 % mých fanoušků jsou muži. Co se týká urputnosti, případně dravosti: mám za sebou mnohaletý trénink karate, cvičila jsem dobrmany, zvládla kurz přežití vedený vojenskými parašutisty, ve volném čase jsem pracovala pro detektivní agenturu. Poznala jsem fůru tvrdých a urputných chlapů. Upřímně mohu říci, že si nemyslím / při vší úctě /, že by některý z nich vydržel bojovat na mnoha frontách , po deset let, víc, než já. To je o vytrvalosti a odolnosti, ne o tom, zda jde o muže, či ženu. Řekněme, že moje kniha je pro silné povahy.

5. Na závěr bych ráda zmínila i tu cestovatelskou rovinu celého románu. Díky ní tak spolu s hl. hrdinkou procestujeme poměrně velkou část světa. Vlastně to celé dost kontrastuje s vězeňským prostředím, které tu, logicky, taky sehraje svou roli. Právě tyhle zážitky jsou jednou z berliček, kterých se hl. hrdinka následně drží. Je v tom vlastně poselství , kdy asi každý z nás má takové světlé životní okamžiky, které mu v dobách temna , řekněme, dodávají sílu. Jak moc důležitou roli hraje právě naděje v téhle knížce?

Neřekla bych, že vzpomínky by mně ve vězení nějak významně podporovaly. Naopak, od dosavadního života se musíte spíš odstřihnout. Rozdíl mezi spokojeným životem dřív a zoufalým teď by vás sežral za živa a to mívá špatné / a definitivní / konce. Možná víc, než naděje, je důležitá motivace. Obě se nesou na vlnách emocí, nikoliv logiky. Logika v životě moc neplatí. „Jsem tady proto, abych vyhrála. Je to zkouška odolnosti. Jsem Miri Kruge. Vyhraju.“ Ano, máte naději, že se vám vrátí váš život. Ano, máte naději na výhru.Ale musíte mít motivaci vydržet absolutně všechno, až do konce. Nevzdat to. Moje hrdinka k té nesmrtelné naději ještě dodala absolutní motivaci k pomstě. Protože si myslí, že ať už to s tím vítězstvím dopadne jakkoliv, taková podlost by neměla nikomu projít. A Miri Kruge se rozhodla, že neprojde.