Velmi často nechávám otevřené konce

Martin Štefko je rodák z Českého Krumlova, absolvent vysoké školy ekonomické v Českých Budějovicích a především obrovský fanoušek hororu. Píše články pro hororový server Necronomicon. V současné době se věnuje psaní hororových povídek a románů. Je majitelem a provozovatel nakladatelství Golden dog, které si za dobu svého působení, momentálně slaví krásných, kulatých deset let, vysloužilo nejen čestné postavení na českém literárním trhu, ale i velkou a především věrnou čtenářskou základnu. No a u příležitosti těchto skvělých narozenin pro vás mám rozhovor, který vás, snad, zas o kousek víc přiblíží tomu o čem Martin píše a co ho k hororu přivedlo. 

1. Martine, ty toho děláš hrozně moc a tím pádem je s tebou vždycky o čem mluvit. Takže jsem se rozhodla věnovat dnešní rozhovor tvým knížkám a té literárně profesionální činnosti jako je překladatelství a založení nakladatelství Golden Dog bysme věnovali některou z epizod podcastu. Takže teď k těm knížkám. Na kontě máš několik povídek, knižní série i poměrně dost samostatných románů. Máš ale nějakou knížku, na kterou jsi opravdu pyšný. Nějakou, i které máš fakt dojem, že to je takovej tvůj majstrštik?

Stojím si za každou svou knihou, to bych asi rád řekl na začátek, ale takový silnější vztah mám ke dvěma knihám – Nikdy se nepřestala usmívat a Zatracenci. Nikdy se nepřestala usmívat je prostě srdcovka, moje druhá vydaná kniha, první kniha, která vyšla pod nakladatelstvím Golden Dog. Už je to deset let… hrozný, jak to letí. Alexandra je pořád se mnou, ten příběh ve mně pořád žije. Ale mám silný vztah i k těm Zatracencům. Je to western, vyšel v hodně limitovaném nákladu, skoro nikdo ho nezná, ale pořád se mi líbí koncepce toho románu, i když už jsem slyšel i názor, že to je povídkový román. Není, je to román, který se odehrává po kapitolách, jež se na první pohled možná tváří odděleně, ale všechny vyprávějí jeden příběh, který postupně graduje. Tuhle knihu bych ještě někdy znovu rád vydal.

2. Nikdy se nepřestala usmívat teď vyšla už ve třetím vydání, což je skvělé. Tím se jí vlastně dostalo i větší mediální pozornosti ať už na sítích nebo třeba teď v pořadu Čtenáři. Když si ale zmínil Zatracence, kteří tolik vidět nejsou...plánuješ tedy i u nich nějaký dotisk a podobnou kampaň jako k "Nikdy se nepřestala usmívat"?

Nějaké plány jsou, ale ty už jsou dlouho. Zatracenci jsou western a zatím podle mě nemá smysl tuhle knihu nějak tlačit, snažit se, aby zaujala ve velkém. Na to je ten žánr moc specifický a popravdě ani nevím, jak ho nabízet, jak ho distribuovat. Ale určitě bych chtěl, aby ještě jednou vyšla, aby se dostala k fanouškům, protože o ni zájem mají. Ale zase by to byl jen menší náklad, nic, co by se dalo sehnat v distribuci.

3. Momentálně ti vyšel nejnovější román Fotograf, což je třetí díl se série Hank Giorgio. Jak moc na sebe ty knížky navazují? Potřebuju jako čtenář znát předchozí díly a vývoj událostí abych si ho užila nebo je to tak nějak jedno?

Pokud si chce čtenář užít plný zážitek, je prostě třeba číst ty knihy postupně. Velmi často nechávám otevřené konce, které jsou dopovězeny na začátku následující knihy. Odkazuji na události, které se udály v předcházejících knihách. Kdo nezná Farmu zrůd, tolik si neužije Fotografa, protože nebude tušit, jaká je minulost některých postav. Ale i tak věřím, že Fotograf se do jisté míry dá číst samostatně, je to jeden uzavřený příběh. Fotograf j ale postava, která se proplétá už čtyřmi mými knihami, takže doporučuji toto pořadí: Nikdy se nepřestala usmívat, Mrtvé ženy, Farma zrůd a Fotograf. A pak ještě něco dalšího, ale to se teprve tvoří.

4. Poměrně dost tvojí tvorby vyšlo i jako audioknihy ve spolupráci s vydavatelstvím Čti mi. Jak si s těmihle adaptacemi spokojený? Přeci jenom je asi velký rozdíl knížku psát, pak ji nějak prezentovat jako autor třeba z ní i číst nějakou ukázku a pak ji slyšet v podání někoho úplně jiného.

Mně se na tomhle líbí, že do těch mých slov, mých myšlenek, příběhů vstupuje někdo jiný, někdo tvůrčí a dává tomu něco ze sebe, nějaký svůj vlastní vklad. A to se mi líbí. Věřím, že ne každému sedne rétor, který byl vybrán, nebo si sám knihu vybral, aby ji do audia převedl, ale to je stjené s knihou, nemusí sednout každému. Třeba mám velmi rád audioverzi Zatracenců, protože Jiří Pobuda tomu dal hodně ze sebe, udělal to po svém, ale je v tom srdce a baví mě to. Slyšel jsem i dost kritiky na Nikdy se nepřestala usmívat, kdy se nelíbila Jitka Kahounová jako Alexandra, ale mě naopak přijde, že tu její bezemočnost trefila dokonale. Vlastně u všech svých knih, které byly do audia převedeny, což jsou kromě Agentury a aktuálního Fotografa vlastně všechny, jsem s výsledkem spokojený a baví mě se Čti mi spolupracovat, protože to jsou stejní srdcaři jako já.

5. Fotograf se teď slavnostně představil na Světě knihy, kde ho určitě spousta fanoušků neminula. Ale co dál? Kam vyrazíš se svými knížkami a potažmo s Golden Dog teď?

Golden Dog je tak rozjetý, že už má na dva roky dopředu plný ediční plán. Už tam opravdu nemůžu nic vměstnat. A myslím, že můžu prozradit, že lidi se mohou těšit hlavně na české autory, protože prostě je co vydávat a je toho hodně zajímavého. Těch zahraničních bude teď méně. A moje tvorba… No, to je dobrá otázka. V hlavě mám novou knihu s Robertem Jenkinsem, hlavní postavou knihy Nikdy se nepřestala usmívat. Robert mě nesmírně baví a minimálně jeden příběh bych s ním ještě chtěl napsat. Tedy jeden příběh, kde je jako hlavní postava, ale viděl bych to na dva. Má to svůj důvod, který se postupně odhalí i čtením nové knihy s Hankem Giorgiem. Takže aktuálně bych rád napsal dvě knihy – jednu s Robertem, jednu s Hankem, kde bude ještě víc znát to příběhové provázání. Ale kdy to zvládnu… přiznám se, že aktuálně netuším. Ale pár stránek od obojího už jsem napsal.