Básně jsem psala už od školních let

Soňa Martinkovičová se rozhodně nepovažuje za profesionální autorku ani výtvarnici. Je ale nadšeným samoukem, který tvoří podle pocitu – bez pravidel, bez plánování. Psaní i malování je pro ni způsob, jak zachytit to, co se jinak těžko vysvětluje. Někdy je to o strachu, jindy o snech, často o věcech, které se dějí uvnitř, ale navenek nejsou vidět. Tvoří hlavně pro sebe – protože ji to naplňuje, uklidňuje a dává smysl. Sbírka Noční můry v duši vznikala přirozeně, bez tlaku. Básně i ilustrace vycházely z její fantazie, nálad, z obrazů, které v sobě nosila. Některé temné, jiné snové, ale všechny mají jedno společné – jsou upřímné. Věří, že i temnota v sobě může nést určité kouzlo. A že fantazie nám často pomáhá pochopit i to, co bychom si jinak nikdy netroufli pojmenovat.

1. Noční můry v duši jsou sbírkou hororových básní, což je něco, co se jen tak nevidí. Jednu takovou před časem vydalo nakladatelství Golden dog, ale od té doby a vlastně i dost dlouho předtím se taková kniha na pultech knihkupectví neobjevila. Nemáte třeba obavy, že čeští čtenáři nejsou na takové knihy stále ještě připraveni a třeba je tak ani dostatečně neocení?

Rozumím těmto obavám – přece jen, každý máme jiný vkus. Jak se říká: sto lidí, sto chutí. A s tím člověk musí při psaní počítat. Někdo tuhle sbírku neocení, ale věřím, že se najdou i takoví, kterým sedne, osloví je a třeba v ní najdou kousek sebe. Čas ukáže, jaké to všechno bude. Všechno se může změnit – i vnímání podobných žánrů. A je to tak vlastně v pořádku. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda.

2. Psát hororovou poezii je asi hodně specifické. Jako ostatně u každé poezie, řekla bych. Není to takové jako mít v hlavě komplexní příběh, který jen rozvíjíte a vedete ho k nějakému konci. Jak tedy vznikaly jednotlivé básně, které ve sbírce najdeme?

Mám opravdu bujnou fantazii, a básně jsem psala už od školních let – různorodé, podle nálady i období. Po delší pauze jsem se vrátila ke kreslení, a tentokrát mě to táhlo k hororovým motivům. V obrazech, které jsem vytvářela, jsem začala vidět příběhy, výjevy, emoce... A úplně přirozeně k nim začaly vznikat i básně – temné, obrazotvorné, někdy snové, jindy syrové. Když jsem pak jednou začala psát, šlo to tak nějak samo. Myšlenky a obrazy se mi skládaly v hlavě, jako by tam někde už dávno čekaly.

3. No a existují třeba básně, které se z nějakého důvodu do této sbírky nedostaly? Vybírala jste třeba podle nějakého hlavního tématu nebo klíče, který vše propojuje?

Každá sbírka je jako svět sama pro sebe, a tahle není výjimkou. Básně, které do ní patří, jsem vybírala podle toho, jak k sobě ladí – co mezi nimi vzniká za atmosféru, jak společně tvoří příběh temnoty a vnitřního boje. Některé texty se mi zdály příliš vzdálené této náladě, a proto zůstaly mimo. Nejde jen o slova, ale o to, co za nimi cítím, co vyzařují. Mám pocit, že ty vyřazené básně teprve čekají na svůj čas a správné místo, možná v jiné sbírce, která bude mít úplně jiné světlo a stíny.

4. Kromě vašich textů plánujete na konec knihy umístit i pár prázdných stránek pro případ, že by čtenáře přepadl náhlý záchvat inspirace k sepsání vlastních básní. Hodně jsem na tímhle konceptem přemýšlela a říkala jsem, že by bylo prima kdyby se k vám tyhle texty nějak dostaly. Plánujete v téhle části se čtenáři/autory nějakou interakci? Třeba uvedení e-mailu, kam vám budou moct svoje básně zaslat nebo něco podobného?

Volné stránky na konci knihy jsem tam přidala záměrně – pro čtenáře, kteří by se chtěli vypsat. Ať už ze strachu, snu, nebo něčeho, co v sobě nosí. Sama dobře vím, jak moc může pomoci dát něco ze sebe na papír – i kdyby to byl jen jeden verš nebo tichý výkřik. Věřím, že tvoření má svou léčivou sílu. A že každý si v sobě nese svůj vlastní příběh.

Co si čtenáři napíšou na tyto stránky, zůstává jejich soukromím. Pokud by se ale někdo chtěl o svou báseň, příběh nebo zážitek spojený s tajemnem podělit, může se na mě obrátit. K dispozici bude email i facebooková stránka Hororová poezie, kde s jejich svolením mohu jejich texty sdílet, označovat autory a tím vytvářet prostor pro další inspiraci a komunitu. Tím chci podpořit svobodu tvoření každého jednotlivce, ale zároveň nabídnout možnost propojení a sdílení, pokud o to budou mít zájem.

5. Musím se přiznat, že k takovéhle knížce a obsahu by se mi docela hodily nějaké tématické ilustrace. Mohou se potencionální čtenáři na něco takového těšit?

Ano, ilustrace jsou pro mě důležitou součástí celku. Vznikaly spolu s básněmi a často vycházely z podobných pocitů a nálad. Nechtěla jsem, aby byly jen doplňkem, ale aby opravdu podtrhly atmosféru sbírky – někdy jemně tajemné, jindy znepokojivé. Všechny jsou z mé vlastní tvorby, takže mají osobní nádech a pomáhají přenést čtenáře do toho světa, který jsem chtěla vytvořit. Nejsem profesionální autorka ani výtvarnice. Jsem samouk, který tvoří podle pocitu – bez pravidel, bez plánování. Psaní i malování je pro mě způsob, jak zachytit to, co se jinak těžko vysvětluje. Někdy je to o strachu, jindy o snech, často o věcech, které se dějí uvnitř, ale navenek nejsou vidět. Tvořím hlavně pro sebe – protože mě to naplňuje, uklidňuje a dává mi to smysl.