Kniha nejdříve sloužila jako deník, abych se vypsala z traumat

Monika Vosáhlová je absolventkou obchodní akademie, kterou studovala z velké části dálkově a taky po nemocnicích. V současné době se už skoro 9 let potýká s autoimunitním onemocněním. To ji tak trochu ukotvilo doma, ale ani tady se nenudí, protože mám pravidelně online kurz a také brigádu v administrativě. Ve svém volném čase ráda sleduje filmy a seriály, háčkuje, schází se s kamarády, zkouší nejrůznější úpravy a nástroje ve Photoshopu nebo edituji videa na sociální sítě, které věnuje právě svému životu s nemocí. Právě ty ji přivedly a dost možná i inspirovaly k sepsání vlastního příběhu, který velmi osobně, bez příkras a doslova intimně popisuje život člověka s vážným onemocněním, jeho starosti, radosti, nemocniční prostředí i to, jak se s takovou diagnózou vypořádat a najít v sobě sílu jí čelit. A právě téhle knížce a její autorce je věnovaný dnešní rozhovor.

1. Jízda na horské dráze emocí je vaším vlastním příběhem, vaší autobiografií. O čem v ní tedy píšete?

Příběh obsahuje velmi citlivé téma z mého dětství, kdy se zjišťovala příčina obtíží, které se z ničeho nic objevily. Vzhledem k mladšímu věku mě jako autorky v té době zde hraje roli mnoho emocí.

2. Celé to téma mi přijde velmi silné, intimní, vlastně i dost bolestivé. Mohla byste, aspoň zlehka nastínit, jak se s takovým onemocněním žije, funguje...přijde mi, že i psaní to muselo být občas dost náročné.

Ze začátku bylo opravdu obtížné se s onemocněním sžít. Člověk neví, co vlastně může nebo nemůže a zkrátka jen zkouší. Proto je to někdy velmi stresující, ale já se naučila během let řešit situace s chladnou hlavou a to mi velmi usnadňuje celou situaci. A ano, psaní bylo v některých fázích opravdu těžké, ale nakonec se mi o něco ulevilo.

3. O životě s touto nemocí poměrně intenzivně mluvíte i na sociálních sítích. Byl to důvod, proč jste se rozhodla napsat knížku a otevřít tohle téma více? 

Popravdě, nejdříve jsem začala psát knihu a teprve asi o 2 roky později přišly na řadu sociální sítě. Kniha nejdříve sloužila jako deník, abych se vypsala z traumat, ale později mi došlo, že tento příběh chci sdílet s dalšími lidmi. 

4. No a co reakce okolí? Vědí, že jste se rozhodla o své nemoci, paliativní péči, léčbě atd. mluvit takto otevřeně právě i formou knížky? Podporují vás?

K mému údivu mám snad jen pozitivní reakce. Rodina i širší okolí mě už dlouhou dobu podporují, když jsem jim oznámila, že vyjde kniha, podpora neustoupila, spíše naopak, a já jim za to moc děkuji.

5. Knížce se v kampani zatím daří, to mám opravdu radost, nicméně mě napadá jak to pak bude dál? Přeci jen naplánovat nějaký křest nebo podobné akce nebude asi úplně legrace.

Pokud by opravdu knížka vyšla, byl by to můj splněný sen. Ale jak zmiňujete, křest nebo podobné akce nejsou lehké akce na plánování. Nicméně si myslím, že pokud by k něčemu takovému mělo dojít, mám dostatek známých, kteří mi budou chtít pomoct.