Paliativní péče je smutná, ale naučila mě si vážit každého dne

Michaela Bartošová chodila do zdravotnické školy v Turnově, dále na TUL v Liberci, kde musela z rodinných důvodů s následně nastoupila na VOŠ ve Varnsdorf. Po škole pracovala jako zubní asistent, ale jakmile otevřeli hospic v Liberci, nastoupila tam a pracuje zde do dneška. Jejím největším koníčkem je moje rodina, různé výlety, wellness odpočinky, zážitky, sportovní aktivity... dále samozřejmě četba, která je pro ni jednou z největších psychohygien... Momentálně chystá k vydání svoji knížku o práci v hospicu a celkovém, poměrně uzavřeném světě tohoto zařízení. 

1. Když jsem četla vaší knížku, tak mi často přišla taková...neutěšená, tíživá, někdo by možná mohl říct, že i depresivní. Jak se vám psala?

Knihu jsem psala asi dva roky. Začalo to moji diplomovou prací na téma hospicová péče, při výzkumu, který byl součástí, jsem zjistila, že spousta lidí ještě pořád nemá ponětí, co téma hospicová péče je, komu je určena a proč. To mě zarazilo a řekla jsem si, že s tím zkusím něco udělat. Protože hospicová péče není opravdu jen pro staré a nemocné...

Někdy může působit depresivně, smutně, ale snažila jsem se přesně o opak, aby společnost pochopila, že v hospicích nejde jen o bolest, smutek, ale taky o naději, plnění přání a smíření a že někdy máme tedy pořádně veselo :D

2. Ona i ta práce samotná nebude vždycky úplně růžová a veselá. Co vás vlastně vedlo k tomu, být zdravotní sestrou a ještě navíc v takovém zařízení?

Už asi ve 12 letech jsem přesně věděla, že chci být doktorka... medicína mě ohromila, ale osud mě zavedl jinam a nelituji, jako zdravotní sestra jsem spokojená a nedovedu si představit dělat něco jiného. Paliativní péče je smutná, ale naučila mě si vážit každého dne, prožít každou emoci naplno, radost i smutek, plnit si to, co chci a nic neodkládat a zjistila jsem, že už nepřežívám, ale doopravdy žiju, dovedla mě k odpuštění a smíření se s určitými lidmi. Když jste u umírajícího člověka a jeho rodiny a že těch případů bylo desítek, spíš stovek... něco vám to ukáže a naučí.

3. Vlastně se mi s touhle prací pojí i myšlenka na poměrně dost intenzivní o sebe, minimálně v oblasti duševního zdraví. Tohle přeci není úplně práce, která člověka nechává chladným, ne?

Máte pravdu. Na nějakého klienta nezapomenete nikdy, prostě se vám dostane pod kůži. A vzpomínáte. Řešíte, proč zrovna on? Taková dobrá hodná duše? Nebo mladá maminka? Tyhle otázky si pokládáte pořád. Nebo tohle je ročník mého manžela, tohle je ročník mé sestry, ... vždy si něco stáhnete na sebe, na svoji rodinu, jinak to asi nejde, ale je důležité a většina z nás to opravdu umí, si nastavit psychické mantinely.. a důležitá je samozřejmě taky psychohygiena... člověk se musí umět odměnit a odpočinout si..to bez debat.

4. No a pro koho je tedy vaše knížka určena? Kdo by si měl Poslední slzu přečíst?

Pro všechny, koho téma zajímá, nebo přímo týká. 

5. Kampaň na Pointě momentálně běží a já doufám, že jsme k ní dneska přivedly nové potenciální čtenáře. Jaké jsou pak vaše plány dál? Třeba ve směru propagace nebo i další knížky?

Určitě bych se psaní chtěla věnovat dál. Teď momentálně jsem na rodičovské dovolené s 9m dcerou tak uvidíme. Každopádně bych se hospicové péči chtěla věnovat dál, šířit osvětu a pomáhat lidem v rámci konzultací a psychické podpory, může mi kdokoliv napsat a ráda poradím :)