Psát o pokusech o sebevraždu nebo o temných obdobích je někdy jako znovu je prožívat

David Svoboda je mladý autor, který se rozhodl vyprávět svůj příběh o životě s bipolární poruchou. Ve dvou předchozích knížkách, které už jsem vám, spolu s autorem, představila před nějakou dobou na streamu, vás vtáhne do děje ve chvíli, kdy se probouzí po nepovedené sebevraždě. Následující roky a měsíce prokládá předcházejícími zážitky a vším, co ho dovedlo až k tomuto činu. Momentálně připravovanou knížkou ve svém příběhu a v boření tabu o téhle nemoci a duševních problémech obecně pokračuje. Upřímně, otevřeně, bez pozlátka...a s něhou. Právě o ní si popovídáme dneska.

1. Davide, my jsme se nad tvými knížkami už potkali před pár lety, kdy jsme měli na instagramu stream o tvých dvou autobiografiích Citlivá zpověď jednoho blázna a Ještě citlivější zpověď jednoho blázna. V čem bude tahle knížka jiná?

Ano, přesně tak, tehdy jsme mluvili o mých dvou autobiografiích. A právě tyhle dvě knihy jsou teď základem pro Duši na houpačce. Rozdíl je v tom, že tentokrát už nepůjde o dva samostatné svazky, ale o jeden ucelený příběh. Text je přepracovaný, doplněný a sevřenější, aby se četl plynuleji a dal čtenáři větší nadhled. Zároveň to vnímám jako uzavření celé autobiografické etapy mé tvorby. Je to poslední díl zpovědi – závěr příběhu, který začal Citlivou zpovědí. Potom bych se rád věnoval už jiným projektům, i když určitě ve stejném citlivém duchu.

2. Já si vždycky s každou takovouhle knížkou, která se na trhu objeví, říkám, jak moc stateční lidé jsou. Jdou prakticky s kůží na trh, odhalují veřejně svoje slabiny, na druhou stranu ukazují i velkou sílu, protože mluvit o duševním onemocnění takto otevřeně není určitě snadný. Zvlášť, když jsou tyhle problémy pořád vnímány dost stigmaticky. Jaké pro tebe je psát o svých temných obdobích, pokusech o sebevraždu, bipolární poruše…

Není to jednoduché. Psát o pokusech o sebevraždu nebo o temných obdobích je někdy jako znovu je prožívat. Člověk se k těm okamžikům musí vrátit, otevřít je a dát jim slova. To bolí, ale zároveň to má i léčivý účinek – pro mě je psaní vlastně formou terapie. Věřím, že když o tom mluvím nahlas, může to někomu jinému pomoct. Ať už v tom, že se necítí sám, nebo že se odhodlá vyhledat pomoc. To je pro mě obrovská motivace. Samozřejmě pořád cítím určitou zranitelnost – člověk ukazuje kus sebe, který by bylo snazší schovat. Ale vědomí, že to má smysl, že to někoho povzbudilo nebo mu dodalo naději, je nakonec silnější než ten strach.

3. V rámci svojí tvorby se hodně snažíš šířit i osvětu právě o duševních onemocněních a ukazovat, že i ti, kteří takovéhle problémy mají, jsou skvělí partneři, kamarádi, mohou normálně pracovat a že zkrátka žijí nebo se alespoň snaží žít normální život. Plánuješ nějaké akce i s touhle novou knížkou? Nebo klidně i s těmi staršími. :)

Ano, osvěta je pro mě stejně důležitá jako samotné psaní. Přál bych si, aby se víc lidí nebálo o duševním zdraví mluvit, aby pochopili, že i člověk s nemocí může být dobrý partner, kamarád nebo kolega v práci. U Duše na houpačce bych moc rád navázal na to, co jsem už zkoušel s předchozími knihami – tedy besedy, autorská čtení, setkávání s lidmi. Pravda je, že sám nejsem úplně průbojný typ, takže většinou čekám, až si mě někdo pozve. Ale pokud o to bude zájem, rád knihu představím i takhle osobně, protože právě přímý kontakt bývá nejcennější.

4. Poprvé taky nevydáváš knížku samonákladem. Jak vnímáš v tomhle směru spolupráci s Pointou? Je to hodně jiná zkušenost, než vydávat si knížky tak říkajíc na vlastní triko?

První dvě knihy jsem vydal samonákladem, ale taky díky crowdfundingu. Takže ta zkušenost s tím, že o úspěchu rozhodují sami čtenáři, pro mě není úplně nová. Co je ale tentokrát jiné, je to, že kolem sebe mám tým lidí z Pointy – redaktory, grafiky, kolegy na propagaci. Najednou na to nejsem sám a mám se na koho obrátit. To je pro mě velká úleva i posun.

5. Co si budem, tyhle kampaně jsou poměrně nejistá záležitost, což sám moc dobře víš. Máš nějaký, řekněme záložní plán, kdyby to, nedejbože, na Pointě nevyšlo? Vrhneš se opět na samonáklad?

To máš pravdu, kampaně jsou vždycky nejisté a člověk nikdy neví, jak to dopadne. Samozřejmě i nad tím přemýšlím. Pokud by to na Pointě nevyšlo, knihu bych nechtěl nechat ležet v šuplíku. Takže bych se asi znovu vrátil k samonákladu, protože už vím, že to cesta je – byť náročnější. Ale doufám, že Duše na houpačce si cestu k čtenářům najde právě díky Pointě. Věřím, že má potenciál oslovit širší veřejnost, a rád bych, aby se o ní vědělo i mimo okruh lidí, kteří mě už sledují.