Být puberťák je občas hrůzinec

Pokud už jste dospěláci, vzpomínáte si na svoje dětství a pubertu? Na to, jaký to bylo chodit do školy, prožívat první lásky, uzavírat přátelství na věky věků, prát se s hormonální nerovnováhou, beďarama, hádat se s rodičema...nemyslím si, že to pro kohokoli z nás bylo příjemný a růžový období, i když bych si moc přála opak. Naštěstí jsme z toho všichni vyrostli a jen na malé procento z nás se to nějakým způsobem výrazněji podepsalo. Tohle se ovšem nedá říct o hlavní hrdince příběhu, který bych vám dneska ráda představila. Ta se ve všem dost plácá a její trable, včetně zlomeného srdce, na její duševní zdraví mají spíš devastující účinky. Minimálně já jsem to tak při čtení vnímala. A řekla bych, že nebudu jediná. Důvodů je totiž hned několik. 

Linda je vlastně dost prima holka, která ovšem nemá zrovna dvakrát velký sebevědomí, který je jí navíc poměrně silně podkopáno rozchodem s klukem, pro kterýho by se rozkrájela. Co si budem, dospívající holka má sama se sebou a se všema těma změnama v jejím těle starostí dost a dost a problémy doma, ve škole a s partnerem jenom přilívají olej do ohně. Takže se není co divit, že její psychika dostává celkem na frak. Což vede k tomu, že začne trpět nejen silnými splíny a depresemi, ale problematické se pro ni stane i jídlo, které v celém příběhu začne hrát roli jednoho z jejích úhlavních nepřátel. 

Srdce plné lásky je román, respektive spíš novelka, plná velkých témat, která se, bohužel, týkají poměrně velké skupiny dospívajících. A nemluvím tu teď jen o holkách, ale i o klucích, protože i oni mají trable s láskou, s hormonama, v rodině, s kámošema...jasně, budou všechno vnímat jinak, mají odlišné postoje i různé způsoby jak problémy a svoje vlastní nesnáze vnímat a řešit, ale neznamená to, že jsou jejich pocity a starosti něčím míň, než ty holčičí, to si pojďme říct. A na tohle bych dala velký důraz, protože mám pořád trochu pocit, že se ty klučičí problémy trochu znevažují a zlehčují hloupejva frázema typu: "Chlapi přece nepláčou." "Si chlap, tak to vydržíš." a podobně, což je teda dost hrozný.

Autorka tu neotvírá jenom téma bulimie a duševního onemocnění, které vyústí i v ústavní léčbu a poměrně intenzivní terapii, ale i jakýsi návrat zpátky do běžného běhu života nebo třeba znovunavázání vztahů, které dostaly docela zabrat. Musím říct, že tady v téhle fázi příběhu jsem si říkala, jak to má celý vlastně dobrej konec, že se z toho ta holka vybabrala vlastně docela se ctí a má skvěle našlápnuto k "normálnímu" životu a slibné budoucnosti. No a pak jí autorka zas naložila a začala ji opět orzebírat jak legopanáčka, kterýmu sundáte, tělo, nohy a hlavu a složíte z něj úplně někoho jinýho. O klidným životě tu totiž fakt nemůže být řeč a Linda je opět postavena před dost zásadní a nelehký životní rozhodnutí, do kterýho má zas svět a společnost potřebu jí kecat aniž by to od nich žádala.

O co jde se dozvíte v anotaci, ale já bych si to pro dnešek ráda nechala pro sebe. Ke knížce pro vás totiž ještě chystám čtecí vlog, kde bych tohle téma a všechno, co knížka svým čtenářům nabízela víc, tak ať se máte na co těšit. Zároveň si už v tuhle chvíli můžete přečíst rozhovor s autorkou, kde vám tuhle svoji knížku představí víc a svým vlastním, velmi osobním a otevřeným pohledem. Byla bych moc ráda kdybyste si z mého dnešního povídání a potažmo i z téhle knížky odnesly několik mouder a poznatků. Tím prvním je určitě uvědomění si, že žádnej problém není tak velkej aby se nedal řešit. Taky třeba to, že říct si o pomoc rozhodně není známka slabosti, ale naopak velké duševní síly a v neposlední řadě taky to, že mít opravdu blízké přátele a milující rodinu je nadevše.