O rok starší, ale pořád stejná

V týdnu jsem oslavila dvaatřicátý narozeniny. Původně jsem teda asi půl roku všem tvrdila, že mám letos kristovy, takže po vyvedení z omylu nastala celkem radost, že sem o rok mladší, než sem si myslela. Oslavy nebyly bujarý nemáme na to momentálně moc prostor, takže sme to odložili na víkend, o kterým vám napíšu příště. Dneska bych ovšem svoje dosavadní působení tady na Světě ráda nějak zhodnotila. Takže co...je mi dvaatřicet a...

1. Pořád ještě občas poslouchám, že bych se měla chovat na svůj věk, že už sem na nějaký vylomeniny a podobný věci stará. Pffff, ale notaaak. 

2. Přála sem si být už touhle dobou prima, vtipná a všedávající máma. No, tak třeba příští rok. 

3. Přála sem si prima práci a fajn chlapa, se kterým se budem mít rádi. Jop, máme a je to skvělý. 

No a dál? Je mi dvaatřicet a pořád dělám voloviny. Nakupuju v sekáči a ráda nosím trička s divnejma nápisama. Klidně si koupím kovbojský boty a vyrazim v týdnu na tah do tří do rána. Sem holka, co si klidně obarví vlasy na zeleno a v jedenáct v noci hledá info o tom, jestli ptáci chrápou. Sem ženská, co se líp cítí v mužským kolektivu a v restauraci si dá radši kus masa, než salát nebo těstoviny.

Sem ženská, co se nebojí chodit po opuštěných místech potmě sama, protože zažila i horší věci, než je přepadení nebo srážka s opilym vágusem. Mám podivný kamarády, zálibu ve starších mužích a obecně sem dost benevolentní osoba v rámci toho, kdo s kým a jak má žít/přátelit se/spát/mít děti, pokud svým chováním přímo neubližují nikomu dalšímu. Přečtu zhruba 200 knih do roka a miluju svoje město. 

Sem holka s kupou léků v kabelce, jednou ledvinou a plastikou srdce. A i přes splíny, deprese a intenzivní terapii mě vlastně život docela baví. 

Je mi dvaatřicet a v mým životě se vlastně od maturity nic moc nezměnilo...