Za svoji svobodu by měla ženská bojovat

Čím víc možností zreflektovat svůj příběh člověk má, čím víc je tomuhle společnost otevřená a čím víc se o nejrůznějších problémech diskutuje, tím více knih na nejrůznější témata se objevuje. Minimálně já osobně to tak v rámci svých aktivit i práce vnímám. Čímž nechci říct, že je na tom něco špatně, to vůbec ne a nerada bych aby to tak vyznělo. Naopak, tahle otevřenost a odvaha o velmi osobních, traumatizujících a intimních tématech je opravdu obdivuhodná a je třeba brát vážně každý příběh, který se k nám jakoukoli cestou dostane. I já se tak momentálně v rámci spolupráce s Pointou věnuju několika knihám o duševních onemocněních, vztahových trablech, traumatech, případně i kombinacích několika těchto vlivů najednou, což je ve finále to nejděsivější, co člověk může navnímat a co se jiným může dít a bohužel i děje. No a jednomu z těchto příběhů bych se ráda věnovala v dnešním článku.

Temnota a já je silným a velmi osobním příběhem ženy, která se jeho prostřednictvím rozhodla vypsat z velkých životních traumat, kterým ve svém životě musela chtě nechtě čelit. Ta ji, samozřejmě, klidně mohla rozlámat jako slanou tyčku a autorka se tak mohla velmi snadno nastylizovat jako zraněná a ublížená chudinka, která přijme roli pasivní oběti, která jenom nečinně čeká až to všechno skončí. No, Vendy Číšek se v životě rozhodla jinak. Svému tyranovi se postavila čelem a se silou, kterou od ni její okolí a především ani on sám nečekal a vybojovat si zpátky svůj vlastní život, svobodu a hodnotu. Což je zkrátka a dobře věc obdivuhodná, o tom se snad nemusíme vůbec přít.

Smutný je, že s jakýmsi traumatem a ublíženou duší do vztahu s tichým tyranem už vstupovala. Přinesla si ho do něj z dětství, který nebylo zrovna ideální a harmonický, jak by si každý dítě zasloužilo. A řekla bych, že v takových případech člověk do žádného vztahu nevstupuje úplně vyrovnaný a s těmi správnými vzory, které by mu ukázaly, jak má fungující a harmonický vztah vypadat. Sama jsem si takovým vztahem s manipulátorem a agresorem prošla a tím spíš jsem se do hlavní hrdinky dokázala vcítit. Jo, nebyla to zrovna nejlepší zkušenost jakou sem v životě mohla získat, ale jak já, tak i tahle kniha a příběh v ní sme důkazem toho, že i z takových životních etap člověk může vyjít silnější, odolnější a vlastně jistým způsobem vyrovnanější. Minimálně si v takovém vztahu ujasníte, co od života skutečně chcete a co naopak vůbec ne.

V románu, o kterém je tu dneska řeč je hrozně znát, jak moc je jeho autorka se vším, čím si prošla - od nestabilního dětství až po vztah s manipulátorem, který ji postupně a velmi plíživě odtrhl od rodiny, přátel, koníčků i od sebe samé - velmi vyrovnaná a smířená. Z každé kapitoly je, i přes jejich temnost, drastičnost a depresivnost, cítit klid, naděje, síla a právě velká vyrovnanost. Není to ufňukaný, plačtivý a odevzdaný čtení, kdy na jednu stranu hrdinku litujete, ale na druhou vás svoji pasivitou vlastně strašně sere. Nic takového, což fakt oceňuju, protože tenhle přístup nesnášim. Hrát si na chudáka totiž dokáže každej, je to hrozně jednoduchej a vlastně lacinej postoj, i když je v mnoha případech vlastně opodstatněnej. Hlavní hrdinka našeho příběhu je sice zlomená a zraněná, ale reálně je z ní pořád cítit chuť žít jinak a nějakým způsobem svoji situaci změnit. Jen je zkrátka a dobře třeba najít tu správnou cestu a vychytat ideální příležitost.

Ta se samozřejmě naskytne, jinak bychom neměli o čem číst a tak se nám všem dostává do rukou příběh síly a odvahy. Příběh o ženský, která se rozhodla bojovat sama za sebe, která si byla vědoma svojí hodnoty, důležitosti vlastního života a spokojenosti a tak se i přes nepřízeň osudu a všechny negativní vlivy a okolnosti, které zkrátka a dobře nemohla na první dobrou ovlivnit a rozklíčovat, rozhodla vydobýt si zpátky vlastní hlas a svobodu. Protože co víc člověk má, než právě svobodu a nezávislost? Tak si z ní všichni vemte příklad a pokud fungujete ve vztahu, kde se necítíte dobře, šťastně a bezpečně, je lepší si vždycky zabalit svých pět švestek a jít.

Co si budem, tohle z větší části fakt není veselý čtení, ale pokud se podíváte na anotaci nebo si pročtete ukázky, zjistíte, že je to něco, s čím je třeba počítat. Nicméně tu nechybí právě ta naděje, odhodlání a síla, která táhne hlavní protagonistku do cíle a k životu, který si pro sebe kdysi dávno vysnila. A to je třeba taky zmínit. Těžko říct, jestli konec, který dostaneme můžeme považovat za happyende, ale když vzhledem k událostem, které tu máme možnost do nejmenších detailů a podrobností sledovat je to pořád lepší, než kdyby naše vypravěčka zůstala pasivní a nechala si dál líbit všechno to ponižování, týrání a zůstala v kleci, do které tak trochu sama vlezla dál sedět aniž by se alespoň pokusila o útěk. Takový konec bychom si snad nikdo nepřál, ne?