Pokud se někdo v některém popisu pozná, je to spíš výzva k zamyšlení

Nica Hanzel je začínající autorka, která se věnuje literární tvorbě už od střední školy. Dlouho však psala jen „do šuplíku“ a to od fantasy příběhů až po reflexivní texty. Inspiraci nachází v životě kolem sebe, v lidech, situacích, každodennosti i v minulosti a psaní jí umožňuje zkoumat, proč se věci dějí a jak lidé reagují. Doufá, že svou tvorbou může inspirovat i ostatní. Právě proto se jako svou první knížku rozhodla vydat Lidský lexikon, soubor humorných textů, které velmi přístupnou formou přibližuje lidské povahy, jejich charaktery a projevy, které k nim patří. Víc se o téhle knížce dozvíte v pondělní recenzi, dneska vám ji představím v rozhovoru s autorkou. 

1. Lidský lexikon je takovou příjemnou a čtenářsky dobře stravitelnou člověčí encyklopedií. Jak vznikala? Co vás vedlo k tomu něco takového sepsat? 

Už od střední školy píšu, ale vždy jen tak „do šuplíku“. Lidský lexikon vznikal během mého těhotenství před dvěma lety – tehdy jsem prostě měla chuť vytvořit něco nového. Nešlo ani o texty, které mám uložené v počítači, spíš jsem cítila potřebu zpracovat něco konkrétního: popsat lidi, jejich povahy a chování. 

Co mě k tomu vedlo? Hormonální změny v průběhu těhotenství :-D, ale i posun ve vnímání svého okolí a lidí kolem mě. Dostal mě nápad, že bych chtěla něco takového sepsat. Není to o tom, že bych si vybíjela frustraci na konkrétních lidech – spíš jde o to, aby si čtenář mohl něco z knihy odnést. Pokud se někdo v některém popisu pozná, je to spíš výzva k zamyšlení, jak působí na ostatní. Mým cílem bylo vytvořit text, který čtenáře nejen baví, ale i přiměje k reflexi vlastního chování. 

2. Přijde mi, že celý tenhle koncept chtěl velké přípravy v rámci rešerší, získávání rad i od odborníků na lidskou povahu a jejich charaktery... Jak to probíhalo? 

Vlastně vůbec. Mám sice dva kurzy psychologie ze studií, ale Lidský lexikon vznikal čistě z mých osobních zkušeností a pozorování – ze života kolem mě, z lidí, situací, a i z „normálních“ situací, které mě zaujaly. Nepotřebovala jsem rady od odborníků, všechno jsou moje vlastní postřehy a poznatky. 

Pojala jsem to humorně, nespisovně, s trochou nadsázky. Je tam sice nakouknutí do psychologie a reality lidského chování, ale spíš formou praktických a někdy i zábavných ilustrací, jaké máme zvraty, slabosti a různé typy chování. 

Proces byl celkem jednoduchý: nejdřív jsem vymýšlela názvy jednotlivých „človíčků“, pak k nim psala texty a nakonec vznikly ilustrace/karikatury – opět bez cílení na konkrétní osoby. Vznikl tak vlastně mix všeho, který tvoří tuhle knihu. Celý proces tvorby trval asi rok, pak rok čekalo dílo na „vyzrání“ a posouzení, než jsem se rozhodla ho vydat přes Pointu. 

3. Z vašeho medailonku se naši čtenáři dozvěděli, že píšete už od raných let a to i fantastiku. Proč jste se jako svoji první knížku rozhodla vydat právě Lidský lexikon a ne nějaký román, který by třeba oslovil širší čtenářskou veřejnost?

Zpětně nad tím přemýšlím a stále hledám svou cílovou skupinu, která by tuhle knihu ocenila. Mezi mými sledujícími jsou zatím spíš fanoušci historických románů a fantastiky, ale nevzdávám se, protože vím, že ne každý humor, který kniha obsahuje, osloví všechny. K vydání Lidského lexikonu mě silně vedly těhotenské hormony (jak už jsem se zmínila předtím) a také pocit, že právě toto dílo je to, co chci sdílet. Cítila jsem, že chci vydat právě Lidský lexikon, ne historický román – že toto je „gro“ mé práce. Vložila jsem do něj hodně úsilí, vymýšlela texty, tvořila vlastní ilustrace a opravdu jsem věřila, že je to projekt, který může čtenáře přimět k zamyšlení nad sebou a svým okolím. 

Na úvod knihy jsem napsala, že nebyla psána s úmyslem někoho poškodit, a pokud se někdo v textech pozná, může ji klidně odložit – není určena všem. Mám v plánu vydat ještě několik dalších knih – mám rozepsaných asi deset titulů různých žánrů. Neomezuji se jen na jeden typ literatury: je tam romantika, duchovno, moudra, a dokonce i divadelní scénáře. Moje tvorba je prostě mix všeho, co mě baví a co mě inspiruje. 

4. Knížku jste se rozhodla vydat v rámci crowfundingu na Pointě. Překvapilo vás v tomhle procesu něco? Jak ho zatím vnímáte? 

Vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Rozhodla jsem se pro crowdfunding proto, že jsem rok čekala na vyjádření od různých vydavatelství a většinou mi bylo řečeno, že můj žánr nezapadá do jejich plánu. Nikdy se mi ale nikdo nesnažil ublížit, vždy mi nabídli nějakou radu nebo alternativu. Nakonec mi doporučili Pointu, a i když jsem byla skeptická, zjistila jsem, že tam i kamarádka úspěšně vydala svou první knihu. 

Aniž bych přesně věděla, jak systém funguje, jsem si 2. září založila účet, a už 22. září jsem měla svůj knižní tým. Teď už, když už vím, jak to chodí, bych to asi zvládla mnohem rychleji. Po doladění detailů s koordinátorkou jsem spustila crowdfundingovou kampaň. Ta bohužel odstartovala v předvánočním období, což se na jejích průběžných výsledcích podepsalo – jsou zatím slabší, než jsem doufala. I přesto se snažím hledat další možnosti, jak projekt podpořit a dát mu šanci uspět. 

Zkušenost je i přesto cenná – každý den mě něco překvapuje a učím se, co od takového procesu očekávat. Dnes už vím, že příště bych si nejdřív vybudovala komunitu čtenářů a dala knize šanci v lepším časovém horizontu. Crowdfunding je náročný, vyžaduje hodně energie a pozornosti, ale teď už alespoň vím, co funguje, a mohu se připravit lépe pro další projekty.  ALE - hlavně jsem získala super instagramový podporující človíčky, kteří jsou na stejné vlně humoru :)

5. Při čtení jsem hodně přemýšlela nad jednou věcí. Tahle kniha by se totiž dala krásně využít jako "výukový" materiál třeba pro lidi s poruchou autistického spektra, pro které jsou lidé a jejich charaktery a chování vlastně dost náročnou disciplínou. Přemýšlela jste nad ní i takto? 

Upřímně, nad tímto konkrétním využitím jsem původně nepřemýšlela. Spíš jsem řešila spolupráce a odměny – například možnost nabídnout reklamu v knize nebo tištěné poděkování, a zvažovala jsem, zda bych neoslovila instituce zabývající se psychologií nebo psychoterapií. 

Chtěla jsem zjistit, jestli by nechtěly spolupracovat v rámci knihy. Bohužel, nabídka reklamy byla pro ně finančně příliš náročná, takže musely odmítnout. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu, že kniha je psaná s humorem, nadsázkou a nespisovně, takže by se muselo zvážit, jak moc seriózně a do jakého kontextu by se využila. Přemýšlela jsem o tom spíš takto a je to určitě otevřená možnost pro budoucnost.