Láska mateřská, láska dětinská

Ještě než se pustím do sdílení filmů letošního roku, mám pro vás menší ohlédnutí za posledním snímkem, co jsem viděla díky iVysílání. V kině jsem Mámu totiž nestihla, stejně jako další loňskou filmovou novinku, kterou tedy naštěstí nedávno Česká televize odvysílala, takže sme ji s Martinem viděli hned ze začátku roku. O tý ale až příště, dneska je na programu právě Máma, která vzbudila a stále ještě vzbuzuje poměrně bouřlivé reakce. A to jak ze stran široké veřejnosti, tak i té odborné. Vlastně nedivím, to téma je dost kontroverzní a věřím tomu, že i kdyby se týkalo našeho reálného života, měli bychom, minimálně někteří, potřebu ho komentovat, odsuzovat a hodnotit. Ostatně, to hromada lidí dělá i v případě "normálního" mateřství a rodičovské role, tak proč se nepustit do mateřství, který je, řekněme svým způsobem speciální, že?

Hrdinka našeho příběhu totiž opravdu není jen tak nějaká máma. Lili je totiž mentálně postižená, její rozumové schopnosti sou na úrovni malýho dítěte a je tak třeba aby měla nějaký dohled, speciální režim a přístup. Ne, že by nebyla samostatná, pokud se jí dostatečně vštípí základní dovednosti, je poměrně schopná si zajistit uspokojení základních potřeb, takže úplnýho debila a neschopnou osobu bych z ní rozhodně nedělala, nicméně rozhodně není dostatečně schopná na to, aby mohla žít sama a plnohodnotně se postarala o sebe natožpak o vlastní dítě. Jak k němu přišla je taky dost hrůza hrůz, nicméně fakt, že se i přesto rozhodla si ho nechat a zabojovat o vlastní roli matky je rozhodně úctyhodné a dost to zlepšuje její morální kredit. Ne každá matka cítí k vlastnímu mláděti takovou lásku, to si pojďme říct na rovinu.

Takže největší dobrodružství celýho příběhu začíná přesně v okamžiku, kdy Lili zůstává se svojí šestiletou dcerou sama a sou odkázaný sami na sebe. Což rozhodně není jednoduchý ani pro jednu z nich, nicméně i přesto si užívají poměrně dost legrace. Přeci jen sou si spíš kamarádkami, než matkou a dcerou - reálně má naše dětská hlavní hrdinka víc rozumu, než její máma, ale to dohromady ničemu nevadí. Jasně, že tohle zdánlivé štěstí a dobrodružství nemůže trvat věčně, ale...ten jejich společný čas, stál pekelně za to.

Nutno zmínit, že celý tenhle příběh sledujeme nejen z pohledu doby "Tehdy", kdy sledujeme život téhle podivné a láskou oplývající dvojice, ale i z doby "Teď", kdy je Lili umístěna v psychiatrickém zařízení a reálně jenom hibernuje pod hromadou sedativ a Malvína žije svůj život puberťačky v dětském domově. Pomalu tak přicházíme všemu na kloub a vytváříme si k celé věci nějaký názor, zaujímáme k celé věci pozitivní, případně negativní postoj a především...především si k oběma hlavním protagonistkám utváříme nějaký vztah. Tenhle snímek je navíc skvělým obrazem doby - všechno začíná na konci 80. let, který dohromady nebyly úplně easy pro nikoho - a společenských norem, které byly, jsou a nejspíš i vždycky budou v mnoha ohledech konzervativní, negativistické a odsuzovačné, což sou takový moc prima lidský vlastnosti, který se s rozvíjením internetu a sociálních sítí ještě více rozšiřujou.

Upřímně si myslím, že odehrávat se tenhle příběh dneska, měl by zcela jiný průběh. Přeci jen...máme hromadu organizací, které se snaží matkám pomoct, máme spoustu možností od chráněného bydlení až po benefiční sbírky a projekty, které se svojí činností snaží lidem s handicapem pomoct, pokud je to v jejich silách a možnostech. Čímž nechci říct, že by Lili dopadla jinak, zas tak dobře do tohohle nevidím, ale není žádným tajemstvím, že tehdy se k lidem s nějakým duševním nebo i fyzickým problémem, postižením a omezením přistupovalo v rámci společnosti zcela jinak, než dneska. A právě tady je to opravdu extrémně viditelné a vyloženě do očí bijící.

Někdo v tomhle snímku vidí silný a dojemný příběh s hlubokým přesahem, pro jiného je spíš chabým a prvoplánovým pokusem o vzbuzení pozornosti a zalíbení se většinovému divákovi. Ať už se řadíte do jakékoli kategorie, je vlastně v pořádku, pokud ve vás vzbuzuje  vzbudil nebo třeba teprve vzbudí jakékoli emoce. Pořád je to totiž víc, než kdybyste necítili absolutně nic. Jasně, můžeme se bavit o tom, jestli to, co nám Jiří Strach v tomhle filmu předkládá není třeba až příliš romantické, neuvěřitelné nebo zidealizované, ale pokud s tímto tématem nemáme jakoukoli vlastní zkušenost, nemáme vlastně tak zcela právo na to, ho definitivně odepsat a smést ze stolu jako něco, čemu nemůžeme nebo nechceme věřit. Ostatně...k dispozici je i dost rozhovorů, který si fakt pusťte, zas vás o přiblíží víc celý týhle problematice a k tomu, jak se k ní postavit. 

Určitě budu ráda, když dáte vědět, jak se vám tenhle film líbil, zda ve vás něco vyvolal a jak se k celému tomuhle rématu stavíte. Myslím si, že tohle je skutečně film a téma, které stojí za vidění a o to víc i za debatu. Já sama sem si Mámu fakt moc užila a musím říct, že mi i v jistou chvíli bylo docela líto, že já se svojí mámou takovýhle vztah nemám. Nikdy sem neměla a mít nebudu, což je především její volba a svobodné rozhodnutí. Lili možná není dokonalá, možná není rozumově na výši dostatečně na to aby dokončila alespoň střední školu, ale pořád je mnohem lepší mámou, než lecjaká jiná, zdravá a rozumově příčetná matka, která si svoje ratolesti nezaslouží.