Naprosté jádro Prokletí daru je v postavách

Jaromír Fiala momentálně studuje druhý ročník bakalářského studia dějin umění na Karlově univerzitě. Umění je tudíž jeho velkou láskou. Moc rád se jen tak prochází po městech, pozoruje stavby a snaží se rozklíčovat, do jakého období by mohly patřit. Miluje příběhy v téměř jakékoliv podobě – knihy, komiksy, filmy, videohry – prostě všechno možné, díky kterým se dostal i k psaní vlastních příběhů. Tento sen tvořit měl již odmala a tak brzy začal psát kratší povídky, které prezentoval na mnoha akcích. Ve škole se mu tak dostalo přezdívky „pan spisovatel“. Vždycky však chtěl napsat příběh hlouběji zaměřený na postavy a k tomu potřeboval delší formát. Pustil se tedy do psaní románu a za necelého půl roku vzniklo Prokletí daru, které momentálně můžete podpořit v další crowfundingové kampani na Pointě. No a právě o téhle knížce si popovídáme v dnešním rozhovoru.

1. Prokletí daru je moc prima a čtivým fantasy příběhem. Odkud se vzal nápad na jeho sepsání? Co byste nám o své knížce řekl?

Tak inspirací bylo ovšem mnoho, ale můj hlavní záměr bylo napsat fantasy, ale trochu jinak. Jsem velký fanoušek fantasy, ale přiznám se že jsem někdy už trochu unavený z příběhů s obřími konflikty a božskými schopnostmi. Chtěl jsem napsat něco komornějšího a osobnějšího, ale zároveň to propojit s fantasy a magií. Naprosté jádro Prokletí daru je v postavách Mnou a Esme, ale zároveň by konflikt a zápletka nemohla tak docela fungovat bez magie v tomto světě, která je úzce propojena s jejich životy.

2. No a pro koho je tenhle příběh tím ideálním? Máte představu, kdo by si ho měl přečíst?

Tento příběh není žádná pohádka. Snažil jsem se v něm sice balancovat mezi odpočinkovými a hřejivými pasážemi, ale na ty záhy navazuji dosti vážnými tématy, které by mohly pro mladší být trochu nepříjemné nebo i nepochopitelné. Je to tedy rozhodně kniha pro trochu starší čtenáře, kterým nevadí emocionálně těžší příběhy a mají rádi realističtější fantasy.

3. Prokletí daru je novelou o dvou čarodějkách, přičemž každá z nich má úplně jiný pohled na svět i na magii a její využití. To mě na tý knížce hrozně bavilo. Jak se vám psaly?

Jak jste sama řekla, obě jsou povahově naprosto odlišné a výrazné osobnosti. Neustále jsem tady musel mít na paměti, co jsou zač, ne jenom na povrchu, ale i v nitru. Jejich reakce a rozhodnutí vždy vycházejí z toho čím si prošly a jaké těžkosti a zkušenosti si nesou. Jejich odlišnost však právě tvoří zajímavé interakce a konflikty, které bylo velmi zajímavé psát.

4. Vlastně na to navazuje i moje další otázka. Proč zrovna čarodějky a ne čarodějové? Nebylo by to pro vás jako pro muže snazší psát z pohledu mužského hrdiny?

Je možné, že by to pro mě bylo trochu lehčí psát mužské postavy, ale zároveň by to tak docela nevystihlo to, co jsem chtěl představit. I kdyby byly postavy věkově stejně staré, myslím, že mezi mužskými postavami by vztah vyzněl spíš bratrsky a přátelsky. Já jsem se však chtěl prezentovat více mateřský vztah, který hraje v celém příběhu pro všechny postavy důležitou roli. Myslím že je to tak o něco citlivější.

5. Knížce se v kampani zatím daří, to mám vážně radost. Po dočtení jsem si říkala, že by si tenhle příběh zasloužil i nějaké pokračování. Docela si dovedu představit, že bychom do budoucna s těmihle dvěma prožili nějaké další dobrodružství. Plánujete něco takového v případě, že se knížka bude čtenářům líbit?

Přiznám se, že další dobrodružství s Mnou a Esme jsem neplánoval. Příběh považuji za ukončený. Avšak myslím že především s postavou Esme by se ještě dalo pracovat dále. Na konci příběhu ještě zdaleka není srovnaná se svou minulostí a mohlo by být zajímavé vidět její setkání s lidmi, se kterými se kdysi potkala a kam by dál tyto vztahy vedly.