Jako by mi mozek náhle přepnul do jiné sféry

Petra Žurovec Dočkalová pracuje jako oděvářka, návrhářka a krejčová, a ač jí zákazníci s oblibou nazývají „naše švadlenka“, sama ten výraz příliš nemusí. Jednou z jejích hlavních činností je tvorba tanečních a sportovních kostýmů. Je to práce plná umění: mnohé modely tvoří od prvního náčrtu až po finální podobu, a má tak možnost obdivovat krásu tance, akrobacie a vystoupení těch, pro které šije. Ráda tráví čas v přírodě, zahradničí, maluje a miluje knihy. Stephen King a Edgar Allan Poe patří k jejím nejoblíbenějším autorům a moje knihovna je toho důkazem. Poezii dlouho jen četla a nikdy by ji nenapadlo, že jednou bude psát vlastní verše. Zvlášť když čeština nebyla její silnou stránkou. Životní zkušenosti a nakonec i absolutní syndrom vyhoření však Petru přivedly k psaní básní. Staly se její terapií, novým dechem a místem, kde může být sama sebou. A tak vznikla její první sbírka básní, o které si dneska popovídáme.

1. Knížka "Zoufalství se špetkou naděje" je sbírkou básní, ve které reflektujete svoje pocity, životní okamžiky a názory. V jakém období vznikala?

Pokud jde o časový úsek, vznikala v loňském roce, přibližně od března. Pokud se ale zaměřím na své vnitřní rozpoložení, rodila se v jednom z nejtěžších období mého života. V čase, kdy se na mě postupně nabalovalo jedno břemeno za druhým, až přišla situace, která byla pomyslnou poslední kapkou. Měla jsem pocit, že se mi celý svět rozpadá. Bylo to období naprostého vyčerpání a tichého vyhoření.

2. Já jsem v recenzi zmínila, že si v poezii potrpím spíše na takový ten volný, otevřený verš, než na rýmy, které mohou být občas trošku křečovité a takové na sílu. Jak to máte s poezií v tomhle směru vy?

Ráda píšu rytmické verše, mají řád, a ten já zkrátka potřebuji. Volný verš mi ale ke čtení rozhodně cizí není. Když si vybírám knížky, většinou skončím u těch ponuřejších. Moje knihovna je tak vlastně jedna velká deprese. 😄

3. Většina vašich básní je psaná právě jasně danými verši, které na sebe často rytmicky navazují. Bylo při psaní náročné najít správný rým nebo to šlo zcela přirozeně?

Kupodivu to šlo úplně samo, jako by to byla běžná řeč, kterou denně mluvím. Bylo to něco, co jsem tehdy potřebovala a vlastně pořád potřebuji. Ten pocit, kdy jsem napsala první báseň, ve mně zůstává dodnes: jako by mi mozek náhle přepnul do jiné sféry, a od té doby to jde tak nějak samo. I když existuje jedna báseň, u které jsem se při psaní opravdu zapotila, je z úplně jiného soudku. V době, kdy vznikaly ty nejdepresivnější básně, za mnou přišla dcera s otázkou, co to vlastně dělám. Řekla jsem jí, že píšu básničky. Očička se jí okamžitě rozzářila a zazněla prosba: „Mami, napiš pro mě básničku o jednorožci, prosím…“ Bylo to pro mě hotové peklo :-D. Ale co by pro své dítě člověk neudělal.

4. Musím říct, že pokaždé, když se mi do rukou dostane text, kde se jakýmkoli způsobem autor tak nějak veřejně vysvléká, tak jeho odvahu moc obdivuju. Může se totiž velmi snadno stát terčem i negativních reakcí. S jakými pocity jste se pouštěla do vydání knížky a spuštění crowfundingu? Máte v tomhle směru třeba i podporu rodiny, partnera, přátel...zkrátka a dobře blízkého okolí?

S negativními reakcemi je potřeba vždy počítat. Nelze se zavděčit všem a vždy se najde skupina lidí, která bude mít potřebu kritizovat. Pokud mě někdo odsoudí za to, že jsem si dovolila zveřejnit své pocity, možná je to proto, že se sám bojí vytáhnout na světlo své vlastní démony.

Zpočátku jsem se bála dát své básně vůbec někomu přečíst. Pak ale přišel zlom, četla je moje kamarádka i teta, naslouchaly, podporovaly mě. A když jsem v žertu prohodila, že je třeba jednou vydám, začaly mi tu myšlenku nenápadně vkládat do hlavy… až jsem to nakonec opravdu udělala. Vždyť zkusit se má přece všechno, ne? Ano, mám velkou podporu rodiny a přátel. Ta největší aniž by o tom sama věděla, přichází od mé dcery. Právě díky ní jsem se nikdy nevzdala a ani se nevzdám. Můj malý anděl, moje světlo na konci tunelu.

5. Existují třeba nějaké verše, které se do knížky nedostaly a mohly by eventuálně stát součástí nějaké další sbírky? Nebo pro příště plánujete jiný literární počin?

Ano už jsou na světě další básně, jsou stejně melancholické a rytmické, ale jsou to už spíše krátké příběhy, které se možná staly, nestaly, nebo stanou, než odraz mích vlastních pocitů. Mají vlastně podobný charakter jako poslední dvě dlouhé básně (balady) v první knížce. A začala jsem psát i knihu, ale popravdě u ní si nejsem jistá zda někdy spatří světlo světa, ale kdo ví ještě nedávno bych nevěřila, že napíšu jediný verš.