Ve verších si vylít nitro

Asi každá z nás, a teď mluvím především k holkám, si svého času psala deníček, každá z nás tahala v batohu nebo v kabelce sešítek se srdceryvnejma básničkama o lásce, klukovi, který se nám líbil aniž by to tušil, nepodstatných dětských starostech i velkých trápeních, která nás bolela a způsobovala potoky slz jež se v noci vsakovaly do polštáře nebo oblíbeného plyšáka. Psaly jsem si básničky plné splínů, bolesti, radosti, smíchu, psaly jsme o něčích očích, jemných vlasech, úsměvu, který nás dostal do kolen. Psaly jsme o nepochopení, hádkách, osamění i přátelské sounáležitosti. Psaly jsem o životě. Netuším, jestli se tohle týká i pubertálních kluků, dost možná jo, i když jich bude asi jenom hrstka. V každém případě...pokud si kdokoli z vás na podobný zápisníček vzpomněl, pokud ta slova stále ještě nezní plytce a bezmyšlenkovitě, měl by sáhnout po básnické sbírce, kterou bych vám dneska ráda představila.

Petra Žurovec Dočkalová v ní reflektuje přesně to, co nás jako mladé dospívající trápilo. A mnohé z nás dost možná trápí dodnes. Pocit samoty, nepřijetí v rodině nebo i kolektivu, velkých i malých láskách, srdcebolech, denních všednostech, které nás zasáhnou nebo kolem nás jen proletí téměř bez povšimnutí. V mnoha ohledech je to intimní a upřímná sbírka, kde autorka odhaluje svoje nejniternější pocity, myšlenky i názory na člověka a svět v němž žije. Nahlíží dovnitř sebe samé, pohlíží i sebe samu a to velmi nekriticky a otevřeně, přiznává vlastní chyby i nedostatky a podává o sobě poměrně komplexní obrázek. Což je jistě jeden z aspektů, který na každém jednotlivém textu čtenář ocení. Nebo taky ne, to už záleží na našem vlastním úsudku, zkušenostech a nárocích, které si na poezii a literaturu obecně klademe.

Je pravda, že v tomhle ohledu já osobně dávám přednost spíš volnému verši, plynulému toku myšlenek a pocitů, které jsou v básni zaznamenávány jen tak mimoděk, bez pravidel, třeba i rytmu. Petra ve svých textech dává přednost ladícím veršům, hledání těch správných slov, jež by vystihla její pocity a dodala jednotlivým textům právě rytmus a tu pomyslnou básnickost, kterou v poezii mnozí z nás hledají. Čímž nechci říct, že dělá něco špatně to vůbec ne, jen...občas na mě tak některé texty působily trošku kostrbatě, násilnicky. Nicméně jde jen  a pouze o moje vlastní preference a jak si tak v práci i na sítích všímám, patřím v tomhle směru spíš k menšině. Což je svým způsobem taky v pořádku. Reálně, na poezii a jakékoli literatuře obecně, je vždycky důležité to, co v nás vyvolá, co v nás probudí, co v nás zanechá. Nebo snad máte jiný dojem?

Zoufalství se špetkou naděje za pro tuhle sbírku poměrně trefným pojmenováním. Přesně totiž vystihuje to, co se nám jednotlivými básněmi snaží jejich autorka předat. Život totiž je plný okamžiků, které nejsou radostné, které nás bolí, střetáváme se v něm s lidmi, kteří nás zraňují, - fyzicky nebo i psychicky - ale je dobré se těmihle pocity, událostmi a okamžiky nenechat zviklat, nedovolit jim aby nás zlomily a podkopali naše sebevědomí, důvěru v dobro, důvěru v sebe samé a naše schopnosti. Je taky potřeba abychom se dívali na to dobré, vzpomněli si na situace, kdy nás někdo rozesmál nebo pohladil, kdy se nám něco podařilo, kdy jsme si řekli, že náš život a vlastní bytí skutečně za něco stojí. Je třeba abychom znali vlastní hodnotu a schopnosti. A i takováhle, poselství, řekněme, se dají v téhle sbírce najít. Právě ty nás, čtenáře, tak i autorku, mají povzbudit v tom abychom neházeli flintu do žita a pokusili se v tom bahně a suti, která nás v životě občas zavalí najít malou škvírku, skulinku, kterou prosakuje světlo a najít v sobě sílu vyhrabat se ven.