Ale pojďme to vzít hezky popořadě ať víte, o čem dneska budeme mluvit. Ono to téma samo o sobě je totiž hrozně důležitý, to jak je zpracovaný je reálně až na druhým místě. A jestli se vám tenhle můj výrok teď zrovna nezamlouvá, vysvětlíme si a snad pochopíte, co sem jím chtěla říct. V tomhle příběhu jde totiž o jedno jediný. O život, o přežití, o samu podstatu nás samotných jakožto lidských bytostí. Pro člověka je totiž ze všeho nejdůležitější jedna jediná věc. Jeho bytí, jeho existence, možnost a hlavně schopnost se svobodně rozhodovat. Je to všechno to, co z nás dělá právě to podstatné "JÁ" - od způsobu mluvy, oblékání, koníčků, školy, kterou se rozhodneme studovat až po přátele a lidi, kterými se chceme obklopovat.
Právě tyhle aspekty z nás dělají svobodné bytosti, individuality, jedinečné, živé tvory. Všechno ostatní má až druhořadou důležitost. Být je ovšem základ všeho. A kdo tvrdí, že ne, tak lže sám sobě do kapsy. Přemýšleli ste někdy nad tím, co by z člověkem asi tak udělala informace, že není? Že ve skutečnosti nežije a je jen výplodem něčí fantazie? Že všechno, co dělá, co mám rád, co ho dělá tím, kým je, celá jeho osobnost závisí na něčí představivosti? Že celý jeho život je vlastně lež? Nebo minimálně fabulace, chcete-li. Že on jako osobnost existuje jenom na papíře a je vlastně kýmsi, nějakou neviditelnou hybnou silou, která tahá za drátky a provázky, ovlivňován, manipulován, veden třeba i někam, kam se mu zas až tak nechce? Nepřijde vám to děsivý? Mě teda jo a to docela dost abych se přiznala.
No, děsivý to možná přijde i Matouši Bezděkovi, který si dost možná ve svém životě klade stejný otázky. Respektive si pokládal a dal tak vzniknout divadelní hře Postava, ve které dost možná našel kýžené odpovědi. A my je spolu s ním můžeme najít taky, pokud budeme číst mezi řádky a zkusíme aspoň trochu naslouchat tomu, co nám protagonisti tohohle příběhu budou vyprávět. Právě tady totiž dochází ke zjištění, že Postava celého příběhu vlastně neexistuje, že je jen výplodem něčí mysli a chce tenhle svůj stav stůj co stůj změnit, chce žít, mít svůj vlastní hlas. Navzdory scénáři, režisérovi a vlastně i divákům, kteří celé představení sledují a absolutně netuší, jestli to, co sledují je součástí představení nebo si z nich jen herci dělají dobrý den. A tak se začne vymezovat, možná i vůči své vlastní podstatě, křičet, provokovat, dupat do podlahy a vztekat se.
V podstatě se začne chovat jako typickej puberťák, kterej si chce v životě konečně urvat to svoje. Nahlas všem říct, co si myslí a s velkou parádou, ohňostrojem a ideálně i celou pochodovou kapelou v zádech, vykřičet do světa svoje názory, postoje, přání...svoji podstatu. Nebere ohledy na rodiče, na příbuzné, na učitele a profesory, na nikoho, kdo ho chce aspoň trošku vést, kdo má tendenci ho vychovávat, de facto mu vnutit svoje měřítka a hodnoty. Tohle všechno jde naprosto mimo něj, protože nic z výše zmíněného neodpovídá jeho představám o životě a podkopává jeho vlastní identitu. Všichni ostatní v tu chvíli fungují jako loutkovodiči, narušitelé osobního prostoru a svobody. Protože nic není důležitější, než to velké a jedinečné "JÁ". Což je dobře, bez tohohle období bychom byli skutečně jen hluchými a slepými loutkami bez osobnosti. A to nikdo z nás přeci nechce. No a nechce to ani naše Postava, vzešlá z představ o člověku a fantazie jiných.
Tenhle text, tahle hra, s námi se čtenáři, s Postavou i diváky celého představení je plná hříček, absurdních scén, paradoxů, provokací, sarkasmu...a taky touhy. Touhy po životě, vlastní existenci, možnosti rozhodnout se o čemkoli dle vlastního uvážení a hodnot. Otázkou zůstává kolik je toho naše Postava pro svůj cíl a záměr obětovat a za jakých podmínek a okolností se Režisér vzdá žezla a nechá ji jít. Předkládá tak tyhle, životně důležité, otázky bytí a nebytí, i nám samotným a nenabízí odpovědi. Což může bejt docela depresivní a frustrující, ale na druhou stranu. Stejně jako malé dítě, jako ten vzdorující puberťák, stejně jako Postava tohohle příběhu, si i my sami musíme na takové otázky odpovědět sami, postavit se sami za sebe, zakřičet do světa a ukázat svoji vlastní podstatu. Třeba i za cenu jistých ztrát a odřenin.
Nicméně, pokud jsme takové oběti ochotni přinést na oltář úspěchu, budeme životem štědře odměněni. A reaálně nezáleží na ničem jiném, než na nás a našem štěstí. Z jednoho prostého důvodu. Pokud bude šťastné ono "JÁ", dostane kouzelnou a nenahraditelnou moc udělat šťastnými i ostatní. A stejné platí i obráceně, samozřejmě. Tak na to myslete, berte se sami za sebe, bijte se v hruď a dávejte najevo to, kým skutečně jste.
Komentáře
Okomentovat