Když je život k nepřežití

Vzhledem k prodlouženýmu víkendu, kterej sem sice z části trávila prací, ale reálně bylo víc času i klidu, sem si říkala, že by bylo fajn si zas pustit některý z filmů, který sem si za poslední dobu zarchivovala v aplikaci Český televize. Sice sem původně měla v plánu film Mlčení, ale nakonec sem si řekla, že si tenhle příběh užiju nejdřív knižně, respektive audioknižně a film si dám až pak aby bylo víc o čem psát. No a tak padla volba na jeden z posledních filmů Jiřího Stracha, který mi stylem práce a přemýšlením nad dějem a jeho následným ztvárněním dost pasuje. A právě o filmů Lajf, který má mimochodem i moc prima a lákavý obsazení, bych vám dneska ráda něco málo sepsala.

Přemýšlím, jak to celý uvést. Asi takhle. Představte si, že chcete spáchat sebevraždu. Z nejrůznějších důvodů, který pro ostatní vůbec nemusí být tak podstatný a zásadní jako pro vás. Prostě máte už svýho dosavadního života a toho, kam se ubírá plný zuby a tak nevidíte jiný východisko, než to celý ukončit. Hlavně aby už ste měli od všeho pokoj. No a protože někde narazíte na zprávu, že i další člověk má podobný plán, přidáte se k němu. Z jednoho prostýho důvodu, ten dotyčný má jasný plán, prostředky a dá vám v tu správnou dobu ten správný impulz. Jako kdyby vám na běžecký dráze někdo odpočítal to pomyslné "Připravit! Ke startu! Pozor! Teď! Přesně takhle se na jednou na jednom parkovišti potká poměrně dost nesourodá pětice lidí, kteří mají jeden jediný cíl. Ukončit společně svůj život. Hotovo dvacet a nazdar.

Asi se ptáte, jak tuhle věc, chtějí provést, vzhledem k tomu, že každý z nich může mít o své smrti a jejím provedení úplně jinou představu, což by celkem dávalo smysl. Nicméně jak hned na začátku zjistíme, na tomhle sou tak nějak domluveni a všichni sou s daným způsobem srozuměni. Což je vlastně celkem obdivuhodný, protože kolikrát se lidi nedomluví ani na tom, kam pojedou na dovolenou, natož aby si odkejvali společný způsob jakým opustí tenhle svět. Nicméně stane se a tak autem vyráží na jedno moc pěkný místo, který se má stát dějištěm celý události. Přičemž jakožto diváci sme celou dobu tak nějak udržovaný v pochybnostech, jestli k tomu vůbec dojde nebo si všechno vzájemně rozmluví a třeba najdou společný smysl života. Boooha teď to znělo brutálně pateticky co? No, ale i takový věci k podobnýmu snímku patří a reálně můžou sehrát svoji roli. To si zase nebudeme nic nalhávat.

To je tak ve zkratce děj celýho filmu, který je vlastně díky těmhle aspektům a motivům dost minimalistický, na což bych právě v tuhle chvíli ráda upozornila, protože je mi jasný, že to nemusí vyhovovat všem. A taky nevyhovuje, jak už sem si mockrát ověřila a jak trochu napovídají i dost negativní hodnocení právě tohohle filmu. Takže pokud máte rádi spíš nastavení konkrétní situace, dialogy, pozvolnější scény a spíš psychologickou stránku věci, než nějakou přehnanou akčnost a dramatičnost, úplně bych na komentáře ostatních nehleděla. Právě vy si totiž v Lajfu přijdete na své. Stejně jako já.

Tenhle snímek totiž fakt nestojí na motivech, které by měly diváka šokovat, zvednout ho ze židle a zvednout mu tlak. Vůbec ne. Staví především na osudech hlavních protagonistů, na tom, co se nám i ostatním o svých důvodech pro to se zabít rozhodnout říct, jestli nám budou nebo nebudou sympatičtí svými názory, postoji, chováním a taky na pocitech, které si z filmu jakožto celku odneseme. No a nesmíme samozřejmě zapomenout na náš vlastní vztah ke smrti, umírání, sebevraždě a hodnotě důvodů, které k takhle fatálnímu a dost nevratnému rozhodnutí vedou. Protože tou pomyslnou poslední kapkou se může stát i naprostá banalita. A ani ta banalita by se neměla v životě přehlížet. Ať už se jedná o nás nebo naše blízké.

Musím říct, že já osobně sem si film moc užila a moc mi nejdou do hlavy ty negativní ohlasy. Jo, je to minimalistický, jo, chybí tomu akce a srdcervoucí patetický drama, jo, je to prostě o partě lidí, co jede v autě spáchat sebevraždu, žádnej kýč a senzace, žádná "nečekaná" lovestory ani hrdina, který na poslední chvíli zachrání situaci. Chápu, někdo to chce zas a znovu i přesto, že jde o laciný a XYkrát ohraný motivy, ale řekla bych, že důležitý je chtít trochu víc. Víc realističnosti, lidskosti, myšlenek, prostoru pro vlastní představivost a emoce. A pokud chcete to stejný, co já, mrkněte na Lajf. V iVysílání ho ještě stihnete.