Předsudky často vznikají z neznalosti a strachu

Kristinu Elu Wölflein psaní provází už od dětství. Už jako malá si kupovala obyčejné sešity v papírnictví a s nadšením do nich zapisovala vlastní fantazijní příběhy. Už tehdy pro ni psaní představovalo prostor nekonečné představivosti, kreativity a svobody. Milovala možnost vytvářet nové světy, postavy a emoce, které mohly žít vlastním životem. Postupem času se psaní stalo přirozenou součástí jejího života a způsobem, jak hlouběji vnímat sebe samu i svět kolem sebe. Fascinuje ji síla slov — to, jak dokážou spojovat lidi, vyjadřovat i ty nejjemnější pocity a otevírat témata, o kterých je někdy těžké mluvit nahlas.

Vedle psaní je pro ni velmi důležitý také hlas a zpěv. V tomhle kulturním odvětví vystupuje pod uměleckým pseudonymem Theodora Phoenix. Zpěv pro ni není jen forma umění, ale také hluboce osobní způsob vyjádření emocí. Právě proto se věnuje i psaní vlastních textů, díky čemuž spojuje svou lásku k hudbě a psaní. Jméno Theodora si zvolila na počest své babičky, která pro ni znamenala naprosto všechno. Phoenix pak představuje symbol znovuzrození, proměny a síly povstat i po těžkých životních obdobích. V dnešním rozhovoru se budeme společně věnovat její autobiografické knížce Skladatelka duše, která brzy vyjde u nakladatelství Triton.

1. Skladatelka duše je poměrně silným příběhem hlavní protagonistky a jejím boji a jakémsi sžívání se s duševním onemocněním. Co byste nám k ní řekla? Proč zrovna tohle téma?

Skladatelka duše je pro mě hodně osobní výpověď o tom, jak křehká může být lidská mysl a jak tenká někdy bývá hranice mezi  tím, co považujeme za realitu, a tím, co člověk prožívá uvnitř sebe. Nechtěla jsem napsat jen příběh o nemoci. Chtěla jsem zachytit člověka – jeho strach, samotu, bolest, ale i touhu přežít a najít v tom všem nějaký smysl. Tohle téma jsem si nevybrala náhodou. Dotýká se mě velmi osobně a dlouho jsem cítila, že spousta lidí, kteří procházejí psychickými obtížemi, zůstává nepochopená. Často jsou vnímáni jen skrze diagnózu, ale za tím je vždycky citlivý člověk se svým příběhem. A právě ten jsem chtěla dát do popředí.

2. No a nebylo těžké se k tomu všemu vracet? Zase vzpomínat na ty těžký okamžiky, reflektovat si zpětně některé události.

Bylo. Někdy opravdu hodně. Při psaní jsem se musela vracet k momentům, které byly bolestivé, chaotické nebo děsivé. Některé vzpomínky jsem měla pocit, že mám dávno uzavřené, ale když jsem je začala psát, znovu se otevřely. Zároveň to ale pro mě bylo i určitým způsobem léčivé. Když člověk něco pojmenuje a dá tomu slova, přestane to být jen neuchopitelný chaos uvnitř. Myslím, že mi to pomohlo sama sobě víc porozumět. A možná i přijmout některé části sebe, proti kterým jsem dlouho bojovala.

3. Tohle je poměrně závazné téma, o kterém se, naštěstí, začíná mluvit čím dál tím víc. Co vás osobně vedlo k tomu svůj příběh sepsat?

Asi hlavně potřeba prolomit ticho. Když člověk prožívá duševní onemocnění, často má pocit izolace, studu nebo toho, že je „jiný“. Já sama jsem v určitých obdobích strašně potřebovala slyšet, že v tom nejsem sama. Pokud moje kniha pomůže alespoň jednomu člověku cítit se méně osaměle, pak to mělo absolutní smysl. Chtěla jsem také ukázat, že i lidé s psychickými obtížemi mají svou citlivost, hloubku, sny a hodnotu. Nejsou jen souborem symptomů nebo nálepek.

4. Na jednu stranu je skvělé najít a sebrat odvahu o takových problémech mluvit, rozhodně to může pomoct i dalším lidem. Na druhou stranu tu ale pořád máme tu druhou skupinu lidí, kteří tyhle problémy stále ještě znevažují a odsuzují. Dá se jim nějak čelit? Jste připravena i na takové ohlasy na vaši knížku?

Myslím, že předsudky často vznikají z neznalosti a strachu. Duševní onemocnění je pořád něco, čemu mnoho lidí nerozumí, a tak mají tendenci to zlehčovat nebo odsuzovat. Nejlepší cesta, jak tomu čelit, je podle mě otevřenost, vzdělávání a lidskost. Samozřejmě vím, že ne každý mou knihu přijme s pochopením. A ano, trochu se toho bojím, protože když člověk sdílí něco tak osobního, stává se zranitelným. Ale zároveň jsem si řekla, že mlčet jen kvůli strachu z odsouzení nechci. Pokud budeme mlčet dál, stigma pak nikdy nezmizí. A myslím, že upřímnost má svou sílu. Někdy může otevřít dveře i tam, kde by člověk čekal jen nepochopení.

5. Knížka by měla vyjít 1.6.2026 a já doufám, že si najde svoje nadšené čtenáře. Chystá se pak nějaký křest nebo něco podobného? Těšíte se na první ohlasy a komentáře?

Žádný křest ani podobnou akci zatím neplánuji. Tahle kniha je pro mě hodně intimní a osobní záležitost, takže mám možná blíž k tiššímu vydání než k nějaké velké oslavě. Samozřejmě se těším na první ohlasy, ale zároveň z toho mám i respekt. Když člověk vydá něco tak osobního, pustí tím kus sebe mezi ostatní lidi. Doufám ale, že si kniha najde čtenáře, kteří v ní najdou pochopení, blízkost nebo třeba pocit, že ve svých vlastních bojích nejsou sami. A asi nejvíc by pro mě znamenalo, kdyby někdo po přečtení měl pocit, že byl opravdu viděn a pochopen.