Přijetí lásky takové jaká je

Když se řekne LGBTQ+ román, všichni si tak nějak automaticky vybavíme příběh mladýho člověka na prahu puberty, - zkrátka v nějaké fázi dospívání - který se hledá, objevuje svoji sexualitu, poprvé se doopravdy zamilovává, snaží se vypořádat s vlastní identitou, což mu dává dost zabrat a začíná se prát s tím, že ho přitahuje stejné pohlaví, ideálně je zamilovaný do někoho nedosažitelného. Jde prakticky o typický model, kterým si v tomhle věku procházíme úplně všichni ať už se zamilujeme "normálně" jako většina populace, případně jde o city, které projevuje kluk klukovi, holka do holce nebo se bláznivě zamiluje třeba holka do svýho profesora.

O jakou lásku jde je v tuhle chvíli celkem jedno, podstatný je ten model gay nebo lesbické lásky, která je v současné době mladým čtenářům předkládána. Jasně, jsou pro ně aktuální, otevřené, chápavé, můžou přinést podporu nebo radu, jak se s touhle situací vypořádat, jak připravit sebe i svoje okolí na coming out a jak bezpodmínečně přijmout sám sebe se vším, co k tomu patří. A je to v pořádku, takhle by měla literatura fungovat, měla by nabídnout pomoc, oporu, třeba i návod jak nejen takovouhle, ale jakoukoli jinou svízel řešit. Jasně, měla by nás i pobavit, rozveselit, potěšit v perným dni. Nicméně od ní často chceme víc, než jen zábavu a zajímavý vyplnění některé fáze dne. Je podstatné chtít od ní víc.

Jenže je tu malý háček. V tomhle žánru, o kterém se tady teď bavíme, se tak trochu zapomíná na dospělé. Jakoby nepotřebovali pomoct, jakoby v jistým věku měl mít v tomhle směru člověk jasno a neměly by existovat pochybnosti o tom kdo jsme, kým jsme a s kým chceme žít, spát, chodit, třeba i vychovávat děti. Opak je ovšem pravdou a i v tomhle věku vzniká občas prostor pro pochybnosti a nejistotu. I spokojená a svědomitá manželka a matka může začít pochybovat o tom, jestli je tenhle život skutečně tím, co ji naplňuje, jestli je v tom či onom vztahu spokojená, jestli se v něm naplňují všechny její touhy a přání, se kterými do něj vstupovala a...

A pak může třeba dospět k tomu, že sice plní veškerá společenská i rodinná očekávání a třeba ji to i svým způsobem naplňuje, ale něco tomu chybí. Což ji může, poměrně snadno, vehnat do náruče jinýho chlapa. Nebo klidně ženský, to ve finále není až zas tak moc podstatný. Podstatný je, že si začne hledat to, co jí doma chybí ať už se bavíme o lásce, vášni, přitažlivosti nebo takový maličkosti jako je pozornost, ten dobrý pocit, který máme, když nám někdo pochválí novou sukni nebo outfit, ve kterém vyrazíme do kina - pokud nás ovšem partner vůbec ještě bere mezi lidi. Ženskejm reálně stačí ke spokojenosti docela málo - sme šťasný, když nás někdo obejme, řekne nám, že nás má rád, koupí nám kytku jen tak pro radost, protože je máme rády, cokoli, čím naše drahá polovička vyjádří, že o nás ví, že nás poslouchá, že si pamatuje věci, které mu říkáme a vnímá je. To není zas tak moc. Jenže...jenže ne každej chlap je ochotnej tyhle věci a drobnosti považovat za důležitý.

Ono jde totiž o to, že i obyčejné polívky patří ta správná špetka soli, pepře a třeba i čerství petrželky. Bez nich je mdlá, bez chuti a nevýrazná. Jasně, zasytí, zahřeje, ale člověk si ve finále moc nepochutná. Se vztahama je to úplně stejný. I v nich musí být to správný koření, který nesmí vyčichnout. Tak to zkrátka je ať se nám to líbí nebo ne. O takových vztazích je i román, který se mi nedávno dostal do rukou. Je přesně o těch ženách, které už mají dost života po boku mužů, těch, kterým v jisté fázi došlo, že je vždycky přitahovaly spíš zajímavý ženský, než charismatickej chlap, je o ženách, kterým se toho v životě stalo až příliš a konečně touží po sounáležitosti, harmonii, klidu a porozumění. Ne nutně bez hádek a mráčků na blankytně modré obloze, bez toho se neobejde žádný vztah, - i tyhle aspekty patří k tomu pomyslnému koření, o kterém jsem už mluvila - ale zkrátka jinak, než jak žily doposud. A třeba i mez mužů, kteří pro ně do té doby mohli hrát významnou roli.

Láska, děkuji nechci, je příběhem žen, které pojí nejen láska, ale i společný život, zodpovědnost za domácnost, svým způsobem i za tu druhou, ale zároveň je často zásadním způsobem rozdělují různé pohledy na svět, různé varianty v rámci řešení problémů jimž musí čelit a jakási neschopnost tolerance tohohle všeho vůči té druhé. Kromě téhle emocionální a psychologické slepoty vůči potřebám jiných - nechci z toho dělat pravidlo, to vůbec ne, ale z mnoha scén v knížce to bylo docela cítit - pak vznikají zbytečné hádky, konflikty, tichá domácnost a zkažené společné večery nebo výlety. A to přeci nikdo nestojí, pokud se nepletu. Co je v tomhle konkrétním příběhu ovšem skutečně zásadní a podstatné je především markantní rozdíl v tom s jakou zkušeností, pocity a minulostí do společného vztahu vstupují, jakou v něm zaujaly výchozí pozici, která samozřejmě vždycky souvisela s tím, jakou o něm mají představu a jaká je jejich vize společné budoucnosti. 

O tomhle všem je zkrátka potřeba mluvit - ať už jde o vztah heterosexuální, homosexuální nebo třeba polyamorní. Bez toho totiž žádný vztah nemá ani perspektivu ani budoucnost. Ani jedna z nich už totiž není rozvrkočenou puberťačkou, která mění nálady několikrát za hodinu, propichuje si ucho na školních záchodcích o polední pauze a brečí jen tak z ničeho nic a z nepochopitelných příčin. Nikoli. Tyhle dvě už mají kus života za sebou, prožily si dobré i horší vztahy, vypořádaly se s přijetím vlastní sexuality, přijalo ji i jejich okolí. Vybojovaly si svojí vlastní identitu a přesto...přesto všechno mají úplně stejný problémy jako my ostatní. Šokovalo vás to? Nemělo by.

Ono je totiž úplně jedno v jakém vztahu žijete, s kým spíte, s kým vychováváte děti nebo koupíte bonboniéru k svátku. Jen o těch homosexuálních vztazích se až zas tak nemluví, nepíší se o nich knihy, - tím myslím pro dospělé čtenáře - nepřichází na přetřes v běžné konverzaci. Což je prostě chyba. Na těhle vztazích není nic pobuřujícího, nic jiného, nic hanlivého, jak si můžeme myslet. A právě o takových vztahových a lidských obyčejnostech je právě román Láska, děkuji nechci, kterou nedávno pokřtila režisérka Tereza Kopáčová, která stojí za takovými snímky jako je Metanol, Studna, můj oblíbený seriál Smysl pro tumor. V tomhle směru je mi vážně líto, že jsem na téhle akci nemohla být, protože už jenom z fotek a videí je jasné, že to muselo být strašně skvělý. Navíc, kdy má člověk lepší příležitost se potkat s oblíbenou režisérkou nebo dalšími známými tvářemi, než je právě křest skvělý a tématicky důležitý knížky?

Co tak říct závěrem...Monika Pellová si v tomhle románu mimo jiné, a to bych moc ráda zmínila, pokládá i otázku pravdivosti a jakési důvěryhodnosti přiznání homosexuality nejen v pozdějším věku, kdy už se nedá mluvit o módním trendu, ale i za předpokladů, že za sebou dotyčný má i nějaké vztahy heterosexuální povahy, což jsem velmi ocenila. Zas šlo totiž o motiv, který se v literatuře tolik neobjevuje. A obecně ani ve filmech, když tak nad tím přemýšlím. Já sama jsem tohle téma zaregistrovala snad jen v jenom díle série Soukromé pasti, tuším, že se to jmenovalo "Jiná láska", takže každý podobný příběh nesmírně cením a kvituju.

Tohle je zkrátka velmi mnohovrstevnatý román v němž se snoubí nejen vztahy milostné, ale i přátelské, ukazuje naprosto obyčejný život člověka se vším, co k němu patří a to poměrně čtivým a poutavým stylem psaní, který do děje vtáhne nejen ty, kteří po knize sáhnou jen sporadicky, ale i ty, co jim kniha v tašce nesmí chybět za žádných okolností. Bylo docela těžký moje pocity z něj vnést do pár odstavců, protože vás nechci unudit, takže... Takže fakt, že jsme se autorkou domluvily i na samostatném vlogu, kde mám zkrátka a dobře víc prostoru se rozpovídat o svých pocitech a emocích je další skvělá věc. Ten pro vás vyjde zhruba do čtrnácti dnů a doufám, že v něm obsáhnu všechno, co se mi tady obsáhnout nepodařilo. 

Komentáře