Vražda na pozadí povstání

Napadlo vás někdy, že každá vražda, každý trestný čin, přestupek a násilí se dějí na pozadí aktuálních historických událostí? Že s nimi, přímo či nepřímo souvisí kulturní dění, politická rozhodnutí, fungování režimů, malé i velké dějinné okamžiky, které v tu chvíli hýbou světem i společností nebo je třeba vůbec nezaznamenáme? Nad těmihle věcmi se vlastně moc nepozastavujeme. Nespojujeme si zločin s dalšími událostmi, válkami, revolucemi nebo převraty. Jako by je právě třeba vražda zcela zastínila a odehrála se v nějakém meziprostoru, kdy se nedělo nic dalšího.

No a právě proto bych se s vámi chtěla dneska podělit o svoje dojmy z jednoho krimi románu, který právě tyhle dva aspekty spojuje dohromady. I tady se totiž stala vražda, samozřejmě, je přeci třeba něco vyšetřovat. A je teda docela brutální, nutno podotknout. Nicméně odehrála se právě na pozadí poměrně zásadní a vlastně i dost zajímavý historický události, o který nám toho ve škole moc neřekli, pokud ji vůbec zmínili. Což je za mě teda dost tristní, protože je třeba si uvědomit, že nejen dění u nás, ale i ve světě obecně by nás mělo zajímat. Ono i události v Chorvatsku, Polsku nebo třeba v Číně, více či méně ovlivňují to, jak žijeme, jaké máme možnosti, podmínky...a je třeba na to myslet. No a právě tenhle román to všechno krásně ukazuje.

Já sama si ho užívala tak trochu tandemově, protože sem ho nejdřív rozečetla a zhruba v půlce z časových důvodů překlusala na audioknihu, což mělo za následek i další výhodu. Můžu ho totiž krásně zařadit do letošní audioknižní výzvy a splnit si tak další z jejích bodů. Ne, že bych na tom nějak bazírovala nebo se hnala za tím ji splnit za každou cenu, ale zas na druhou stranu, každý odškrnutý políčko se počítá. No a možná by konečně stálo za to, prozradit název a téma celýho příběhu, i když z úvodní fotky už ste minimálně jedno z toho mohli vyčíst. Jop, de o krimi román Petra Opršala Dokud nás krev nerozdělí a musím říct, že ten název je vážně dost výstižnej. Řekneme si proč.

Ona totiž krev není voda jak se říká a reálně se o tom v běžném životě můžeme mnohokrát sami přesvědčit. Nicméně zločin v němž je prolitá krev může mezi přáteli, státy, v rodině nebo napříč národy způsobit pořádně velký problémy. A to i po mnoha letech. Přesně takový případ se objeví na stole, advokáta Žejka, našeho hlavního protagonisty, který už by celkem rád odpočinul a užil si zaslouženýho důchodu. Nicméně nechat za sebou nedokončenou práci, navíc v podobě takovýhleho pomníčku není zrovna jeho styl, takže se s vervou sobě vlastní pouští opět do práce. I když to znamená vrátit se poměrně dost v čase. No a právě díky němu a jeho poslednímu případu se dostáváme, minimálně na stránkách knihy a v dokumentech, které postupně shromažďuje, do Chorvatska, kde v 90. letech došlo k povstaleckému vzbouření, demonstracím a násilnostem, které vyústily v obrovský masakr a které k našemu hlavnímu zločinu mohly nějakým způsobem přispět, ale taky s ním, možná, neměly vůbec nic společného. 

Dokud nás krev nerozdělí je mnohovrstevnatá

detektivka, které se nedají upřít ani thrillerové prvky a zároveň v sobě nese poměrně důležitý přesah v podobě neustále opomíjený historický události, o které se učebnice dějepisu tak docela nezmiňují a upřímně, i v ostatních spektrech informačních médií je dramaticky prohlížená. Takže v tomhle směru je tohle fakt parádní příběh, kterej bych vám chtěla moc doporučit. Třeba i teďka na léto, pro chlapi do auta úplně ideální... Není to zkrátka a dobře hloupý a plytký čtení, kdy je zápletka i její rozuzlení jasný hnedka od začátku a vlastně vás na něm nic nepřekvapí a nešokuje. Což prostě u detektivky nechcete, to si pojďme říct. Tam chcete pátrat, být napnutý, třeba se i trochu bát...zkrátka nechcete nic předvídatelnýho. Což se vám tady fakt nestane. Jako jooo, asi je vám jasný, že sem si tohle čtení, střídaný s poslechem fakt užila. 

Čemuž samozřejmě hrozně nahrává i super přednes Libora Hrušky, od kterýho sem toho zatím vlastně moc neslyšela, ale rozhodně bych to letos chtěla trochu napravit, protože mě hlasově moc bavil a se všema postavama i vykreslením scén i celkové atmosféry, která tu fakt není zrovna dvakrát pozitivní a sluníčková. Za to klobouk dolů, tohle nedokáže každej. No a i tenhle zážitek mě přesvědčil o tom, že knížky Petra Opršala si nejenže ráda přečtu, ale stejně ráda si je i poslechnu, takže aktuálně poslouchám jeho autobiografický román Cestou z věže, o kterým vám napíšu zas někdy jindy.