Bavit se budeme o dost vyhajpovaným příběhu o jedné fiktivní kapele, partnerství, drogové závislosti, cesty na vrchol i drsným pádu dolů. Co to budu okecávat, úvodní fotka tohohle článku je vypovídající až až. Řeč bude o Daisy Jones and The six od Taylor Jenkins Reid, ze který sou poslední roky všichni nějak poprděný. No a asi vám už došlo, že já do týhle skupiny čtenářů, potažmo posluchačů zkrátka a dobře nepatřím. Nicméně je na místě říct si proč. I tomuhle příběhu je totiž pár věcí vytýkáno a paradoxně ani jedna nijak neovlivnila můj názor na něj. Naopak. To, co většině vadí, je přesně to, co do toho příběhu patří, bez drogové závislosti, volnomyšlenkářství, dost uvolněných mravů a dalších věcí z tohohle balíčku lidských vlastností a pudů, řekněme, by celá ta knížka byla plochá, nudná a nevěřila bych jí ani slovo.
Teď sem vás zaujala, co? Protože v tuhle chvíli si asi ledaskdo řekne, co mi teda na tom všem vadilo a v čem teda vidím ten jeden velkej a zásadní problém. Dostanu se k tomu, nebojte se nic.
Věc se má totiž tak, že ikdyž je Daily Jones and The six co do interpretace a hudebního podkresu zpracovaná skvěle a moc dobře se mi celé to vyprávění poslouchalo - fakt, že je celý koncipovaný jako rozhovory s jednotlivými aktéry si navíc o podobu vícehlasé audioknihy vyloženě říká - je ten text sám o sobě takovej...nemastnej, neslanej, bez koření, bez vůně a zápachu. Absolutně se mnou nepohnul, nenašla sem v něm to velký WOW v rámci stylu psaní, postav a jejich charakterů, prostředí, problémů. Nic, z čeho bych se posadila tak říkajíc na prdel. A to je fakt velkej problém. Pokud je totiž nějaká kniha špatně a nezajímavě napsaná, ničím vás neupoutá, nezadrápkuje se, může být nápad sebelepší a stejně to ničemu nepomůže. A to je přesně případ týhle knížky.
Nějak sem to doposlouchala, ale rozhodně sou příběhy, který vám převyprávím i roky zpátky, příběhy, z nichž mám silnej pocit ještě dlouho po dočtení/doposlechnutí, příběhy, které mají zvuk a vibrující struny. Tohle ten případ není. Celej ten děj po mě zklouznul jak máslo po teflonový pánvi aniž by zanechal jakoukoli stopu. Přitom ten potenciál by tam byl, to zas ne, že ne. Přeci jen...prostředí koncertů a festivalů, rockové kapely, vztahy, alkohol, drogy, turné z toho energie úplně prýští. Tohle je prostředí, který mám do jistý míry osahaný, částečně sem v něm jistou dobu žila a vždycky to bylo o energii, emocích, pnutí, který rozhoupalo i lustr na stropě... Tady ta energie vůbec nebyla a silně tak pochybuju o tom, že autorka aspoň vzdáleně tuší, jak moc takovýhle způsob života s člověkem houpá.
Ta energie tam možná byla, nicméně vyprchala dřív, než vůbec stihla vzduch kolem aspoň trochu rozpohybovat a způsobit alespoň minimální elektrický výboje. To teda zlatá biografie kapely Queen, to mělo úplně jinej drajf. No, ještě zkusím dát autorce šanci, mám tu od ní nachystanou ještě Atmosféru, která mi tématicky přijde dost zajímavá, tak uvidíme, bude provedení a styl lepší a zajímavější, než tady. Daisy Jones and The six se totiž fakt nepovedla. A bohužel to nezachránily ani parádní herecký výkony, který byly ve finále tím jediným, co na týhle audioknížce stojí za to. A to mi, bohužel, nestačí.
Komentáře
Okomentovat