Musím říct, že někdy to byla „épreuve“ i pro mne

Matouš Erik Bezděk studuje klasickou a francouzskou filologii na Sorbonně; kromě studia latiny a starořečtiny, čtení antické a francouzské literatury, filozofování také doučuje cizí jazyky online. Ve Francii studuje už od střední; francouzsky vlastně přemýšlí a právě ve francouzštině začal i psát. Píše transgresivní a subverzivní, explicitní až obscénní básně a divadelní hry. No a právě jednu takovou jsem díky svojí spolupráce s Pointou měla možnost číst a tak brzy vám o ní napíšu i delší článek, nebojte. Nicméně dneska je ideální prostor k tomu dát slovo autorovi, který vám svoji hru, její Postavu a obecně záměry, které nám ve svém díle předkládá, představí víc.

1. Musím říct, že Postava je asi tou nejexperimentálnější a nejatypičtější knihou jakou jsem v rámci své spolupráce s Pointou četla. Brzy ji svým čtenářům představím i v recenzi ale... Co byste nám o ní řekl vy sám?

„Experimentální“ a „atypická“, označení, kterými jste mou knihou popsala, naprosto odpovídají. Postava je experiment, vznikla jako experiment, experimentuje – experimentuje s myšlenkami, s jazykem, se samotnou formou divadelní hry, s postavou a s hercem, se čtenáři a s diváky… Je to hra. Divadelní, protože se diví sama sobě (divadlu obecně, a sobě konkrétně), protože udivuje publikum, protože se publikum diví, protože je divná. Divná, „atypická“ – nenapodobuje komerční typ moderní zábavy, porušuje všechna pravidla klasického divadla, kritizuje normy. Postava je o (anti)konformismu a ztělesňuje antikonformismus – nebo si na to jen hraje? Je to především hra. Hra, která si hraje sama se sebou. Hra, kterou hraje Postava sama se sebou, Herec s Postavou, Herec s Diváky (a Čtenáři), Autor s úplně všemi.

Suma sumárum, Postava je jedno velké zrcadlo, nebo spíše zrcadlový sál. Otázka, jak moc jsou ta zrcadla čistá… jestli se jedná o opravdová zrcadla, nebo jen o obrazy vytvářející iluzi, iluze…

Svou knihu bych popsal tedy asi takhle, abstraktně, enigmaticky, chaoticky, protože taková je, takhle je napsaná, takovou atmosféru má, takový pocit ve vás její čtení pravděpodobně vyvolá.

Nebo si poslechněte, jak se Postava představuje sama: „Jedná se o tragédii ; skončí tudíž mou smrtí. Mou fatální a nevyhnutelnou smrtí. Bude mi přiřazeno umřít, až řeknu všechno, co je mi řečeno, abych udělal, všechno, co je mi řečeno, abych řekl.“

2. V současné době už se divadelní hry příliš nečtou, pokud tedy nejde o nějaký titul do povinné nebo maturitní četby do školy. Nebojíte se v tomhle směru toho, jak bude vaše knížka čtenáři přijata? Tahle je navíc hodně...ufff...metaforická, plná nelogičnost, podivností. Při čtení na mě působila tak nějak extaticky, řekněme. Jako by byl člověk ovlivněn poměrně vysokou dávkou nějakých kvalitních drog, které si pohrávají s jeho myslí, sny i vědomím.

Máte pravdu, divadelní hry už se skoro nečtou… přičemž už od starověku divadlo mělo ve společnosti vždy (a věřím, že stále má) velmi důležité místo. Ovšem, to především veřejné představení hrálo tuto podstatnou roli, ale psaný text má také svoje kouzlo, je přeci základem k inscenacím. Ale ano, chtít publikovat divadelní hru… je to risk.

Výhody? Moje divadelní hra si hodně hraje se svou psanou formou, napsána tak, aby se mohla číst a aby upoutala i čtenáře, a to svým specifickým způsobem. Uvědomuje si, že je psaná, a pohrává si s tím. Navíc, v této době, kdy jsou lidé závislí na dostávání instantních informací, čím dál tím intenzivnějších senzací, na anestezujícím skrolování, divadelní hra může zaujmout – dokonce i ujistit, svou krátkou a věcnou formou. Nejedná se tentokrát o pětsetistránkový román. Nezapomeňme, že jazykem i tématem je Postava aktuální, tudíž aspoň tímto způsobem dostupná. Ale ano, jak píšete, tato hra je… ehm… hyper-. Nebudeme si lhát, její četba bude náročná. Ale možná tuhle výzvu lidi v dnešní mediální, internetové, AI době potřebujeme, abychom kompletně a definitivně neznecitlivěli. Postava nabízí příležitost, jak na chvíli vyjít ze svého komfortu, zpomalit (a ten, kdo si hru přečte, ví, na jakou konkrétní scénu narážím) a zamyslet se, prožít něco „extatického“, jak říkáte, něco obohacujícího. A aspoň si čtenáři nebudou muset ničit zdraví fyzickými drogami. Prostě adrenalinové čtení z domu, z bezpečí a bez větší fyzické újmy. Možná přeci jenom budoucí čtenář musí být lehce masochista – nebo se odvážit ho v sobě najít a uspokojit (a tím zkrotit). No prostě Gnóthi seauton (Γνῶθι σεαυτόν), poznej sám sebe. A není třeba se obávat, cílem je se zamyslet, ne nutně pochopit.

3. Kromě toho, že v Postavě rozehráváte poměrně drsnou a svým způsobem i nefér hru přímo s hlavním protagonistou celého příběhu si hrajete i s námi Čtenáři, potažmo Diváky, kteří tuto hru sledují. I v tomhle případě se tedy můžeme bavit o literárním experimentu, protože jsou do děje zataženi úplně všichni. Jak se vám takhle hravý text psal?

Ano, moje tehdejší profesorka filozofie, která si jako jedna z prvních hru v originále přečetla, ji popsala jako „épreuve“ – pro herce i čtenáře / diváka – to znamená zkoušku, ale s konotací náročnosti, tísně a utrpení. (Já, na místě čtenáře / diváka, bych možná zvolil dokonce i slovo mučení.) Dodala, že právě to z ní dělá umělecké dílo. Takže ano, je to nefér hra.

Musím říct, že někdy to byla „épreuve“ i pro mne. Ptal jsem se častokrát sám sebe, můžu tohle čtenáři / divákovi udělat? Dělám si z nás srandu? Opravdu? Ale když jsem začal psát svou následující divadelní hru, Abandon (Zanechání), šel jsem ještě dál, Postava byla jen začátek experimentování limitů literatury, docela nevinná hra. A provokace, na kterou jsem si troufl v Postavě, se stala klíčovou charakteristikou mého psaní.

Ale jinak bylo pro mě psaní Postavy především zábavné. Psaní originálu ve francouzštině byla opravdu hra: po stanovení tématu, hlavních myšlenek a „děje“, jednotlivé scénky vznikaly postupně jako různé hry, literární hry – hry s jazykem, s figurou, s variací, s podtextem, s funkcí divadla… prostě postupné experimentování, které jsem zasazoval do předem určené dějové linky, vždy s perspektivou horizontu určeného, když mě napadla tato hra. Bylo to jako hraní se skládačkou s tím, že jsem postupně vyráběl jednotlivé kostky, specifické, aby vytvořily mozaiku, která zapadne do formy skládačky. Prostě hra, kreativní a zábavná.

Co se týče překladu z francouzštiny do češtiny, jednalo se stále o hru, protože jsem si dal záležet na každém slovíčku – hrál jsem si s jazykem tak, abych docílil jisté melodie, zvukových efektů, dvojsmyslů, narážek, intertextuality, divnosti, robotičnosti, otravnosti… Kamarádka Ella mi naštěstí pomohla s pár dilematy, například výběrem mezi dvěma synonymy. Bylo to lehce náročné, ale velmi zábavné a hravé.

4. Vlastně úplně opomíjím poměrně důležitou otázku. Jaký je váš vztah k divadlu? Inspirovala vás třeba nějaká hra, kterou jste viděl k napsání Postavy?

Zálibu v divadlo jsem objevil, když jsem začal na nižším gymplu chodit do ZUŠky na dramaťák ; bavilo mě především hraní, ale když jsme jeden rok vymýšleli originální inscenaci, bez knižní předlohy, aniž by se jednalo o volnou adaptaci, uvědomil jsem si, že mě baví experimentovat v tvorbě.

Lásku k divadelním hrám – a právě také k psaným textům – jsem poprvé pocítil při povinné četbě v 1. ročníku vyššího gymplu, když jsem si přečetl Krále Oidipa od Sofokla. Ale tento vztah se posílil a upevnil, když jsem začal studovat na lyceu ve Francii: program hodin francouzštiny v prvním ročníku bylo právě divadlo, a právě tragédie Andromaché od Racina byla jedna z prvních knížek, kterou jsem přečetl ve francouzštině. A už jsem se nemohl nabažit, Racine, Corneille, Molière, Marivaux… až jsem objevil Ionesca, Becketta a současnou tvorbu. V 2. ročníku lycea jsem měl navíc příležitost napsat scénář divadelní hry v rámci Spectacle tchèque České sekce v Dijonu – vášeň pro psaní začala.

A vrchol, znovuobjevení Sofokla a řecké tragédie, vysokoškolské studium klasické filologie, čtení, překlad z originálu do francouzštiny a rozbor starořeckých a latinských textů. Kontakt s textem ve mně vzbudil seriózní touhu psát.

Co se týče inspirace k napsání Postavy… Rozhodně Ionesco a Beckett: vědomě a podvědomě ovlivnili můj styl psaní, ujistili mě ve výběru mých témat a v experimentování s limity. Inspirovalo mě hodně filozofů, například Kant, Arendt a Anders, jejichž myšlenky tvoří podtext mé hry. Co se týče interakce se čtenářem, rozhodně mě musel inspirovat román Jakub fatalista od Diderota, nemluvě o nádherné divadelní hře Dans la mesure de l’impossible Tiaga Rodrigese, kterou jsem viděl ve Francii. Ale osobně si myslím, že Postava projevuje velkou intertextualitu, často podvědomé vlivy různých autorů, která pochází z mého studia klasické a francouzské filologie.

5. Každá divadelní hra by měla být především hrána. Měla by být realizována na prknech, která znamenají svět. Jak to bude po kampani v tomhle směru vypadat právě s dramatem Postava?

Přesně tak, divadelní hra by měla být hraná! Proto je můj sen Postavu vydat i zinscenovat; tudíž se určitě budu snažit získat příležitost ji nechat zahrát. Grafička z mého týmu na Pointě, Maruška Artmanová, mi sdělila, že zná jedno divadlo, kam by moje hra zapadla…

Velký obdiv pro Herce, který se nechá takto trýznit na scéně… Velký obdiv Divákům, co přijdou…

Vidět abecední a závěrečnou scénu na jevišti… ano, prosím!