Jsem duší indiánka

Michaela Vaščíková je záchranářka volně žijících živočichů na Vysočině. Její vášní je psaní a právě proto funguje na sociálních sítích pod označením Psaní jako vášeň, což ji naprosto a bezezbytku vystihuje. Vydala již několik románů a to jak knižně, tak i jako audio nebo e-knihy, takže v tomhle ohledu uspokojí všechny svoje čtenáře a jejich potřeby i oblíbené formy toho, jak si její příběhy užít. No a protože její mysl doslova přetéká příběhy a nestačí je vydávat, zveřejňuje některé z nich i na platformě Forendors. Mimo to je i básnířkou a textařkou a na svém autorském kontě má nejen několik románů, ale i sbírku básní. Psaní je zkrátka a dobře jejím údělem, útěkem i radostí. Dokáže ji odvést od běžných starostí a totéž, snad, její příběhy přináší i čtenářům, kteří se rozhodnou se začíst, procestovat jiné kraje i země a prožít příběh někoho jiného. Přesně tohle by měl splnit i její nejnovější román, který vám někdy příště představím víc a neopomenu ani svůj vlastní postoj, nicméně, dnešní článek patří autorce. A není to naposledy, protože vás čeká i podrobnější rozhovor v podcastu, kde se na její romány a tvorbu podíváme trochu blíž. Dneska jen v krátkosti. Berte to jako předkrm před hlavním chodem.

1. Míšo, já jsem měla možnost pročíst si tvoji tvorbu v rámci už vydaných knížek, takže na novinku jsem moc zvědavá. Co pro nás chystáš tentokrát?

Tentokrát jde o příběh z Ameriky 19.století v kontextu postavení žen v tehdejší společnosti a jejich chabými možnostmi volby. Tak by se to dalo také říct, ale je to příběh o lásce a boji o své místo v životě, a nakonec i o život samotný. Mladá dívka z východu, zdědí ranč na západě. Situace jí víceméně přinutí dědictví přijmout. Když dojede k cíli, nestačí se divit. Její naivní představy jsou konfrontovány se skutečností a přichází rozčarování i potřeba nové, akutní volby, která se nakonec může zdát překvapivá. Její impulsivní rozhodnutí může vést k největšímu dobrodružství jejího života, ale zároveň ke štěstí nebo se stát krokem zpátky stejně jako cestou do pekel.

2. Vlastně zůstáváš trošku ve vodách svýho loňskýho románu Do neznáma s cizincem, mám dojem. Co tě na tom divokým západě tak láká? Neni to trošku náročný psát o prostředí, který vlastně vůbec není tvoje domovina?

Náročné to určitě není, spíše naopak. Moje sny od dětství, romány a westerny, které jsem četla a čtu snad pětatřicet let mě vedly vždy za dobrodružstvím. Vyrostla jsem na Vinetuovi a moje romantická duše trampa je stále poutána k tomuto lóru. Jsem v hlavě stále na divokém západě. Každý den. Jsem velký snílek a dobrodruh teoretik. Jsem duší indiánka a vlastně i vírou. Když hodně čtete o jednom tématu, jste v něm jako doma. Nesmíte přestat číst a utvrzovat se v tom, že už víte všechno. Čím víc čtu o té době, tím víc zjišťuji, že nic nevím. Na psaní mých knih to snad stačí. Mám ráda i gotiku, ale divoký západ je top. Oboje spojuje koně, a to je také má láska. I když jsem napsala román z 16. století, nevím jestli ho vydám, je to jen odbočka ze stereotypu ale možná, snad, uvidíme. Dobrodružství a romantika ve svém spojení tvoří to, co chci psát i číst.

3. Tvoje knížky sou spíš pro ženy, než pro muže mám dojem, ale třeba se i mezi nimi najdou tvoji čtenáři. Máš nějaký přehled, třeba i z reakcí na předchozí romány, o tom, kdo tvoje knížky vyhledává? Jaký je pro tebe ten ideální čtenář?

Vím, že, možná díky dobrodružství, mé knihy čtou i muži. Některé znám osobně, a i když jsem se sama ptala, zda to pro ně není moc ženské čtení, tak jsem se dozvěděla, že není. Což je potěšující. Není to pro milovníky krvavých dramat, sexuálních orgií, sfi-ci nebo hororu. Je to prostě pro ty, jež mají rádi dobrodružnou romantiku. Ideální čtenář? Ten, který po přečtení řekne, chci další.

4. Ve tvých knížkách se vždycky setkáváme se silnou ženskou hrdinkou. Nebo aspoň takovou, která v průběhu děje zesílí a tak nějak vyroste. Nepředpokládám, že ani v Kraji bez zákona to nebude jiný. Takovýhle hrdinky tě asi baví viď?

Určitě ano, je vidět, že sis je nastudovala. Každý člověk se vyvíjí. Zvláště mladý, který je vržen do dramatických situací a musí se naučit reagovat a buď zesílí a naučí se bojovat s problémy nebo se zhroutí a skončil. Vývoj je reálný výsledek. Nemůžete po tom všem být stejní. Buď vás to zlomí nebo posílí a tím už jste změněni.

5. Já si říkám, že Pointa je vždycky trošku risk a zároveň i docela stresující záležitost. Ty už u ní vydáváš svůj třetí román. Je to v tomhle směru lepší, než napoprvý? Když už je člověk trochu otrkanej a ví, do čeho jde? Měla bys třeba pro ty, kteří se do tohhle procesu chtějí teprve pustit nějakou radu jak na to? Něco, co by jim pomohlo to zvládnout a celou kampaň dotáhnout do úspěšného konce?

Kdybych takovou radu měla, asi ji použiji. Já už se u toho akorát tak nestresuji. Možná trochu, když vidím, že částka nepřibývá. Mrzí mě pak hlavně lidé, kteří řeknou "Kdybych to věděla, tak bych tě podpořila." a děsí mě, že ti kteří knize věří a koupí si ji v kampani, mohou nakonec obdržet peníze zpět a knihu nikdy nedostat. Hlásám to do světa všemi směry. Pokud mám dost čtenářů, kteří na moji knihu čekají, jistě si knihu v předprodeji objednají a tím pomohou získat peníze na její vydání. I když měsíc není moc času, jak se zdá. Poradila bych snad jen to, dělat čtení, jezdit, mluvit s lidmi.

Číst ukázky a vysvětlovat do omrzení jak kampaň funguje. Překvapuje mě, kolik lidí to stále nechápe i když jim to vysvětluju. Je potřeba vybrat částku na vydání knihy tím, že si během kampaně (nyní v září) koupíte knihu. A pak jsou odpovědi často opravdu překvapující. Jako třeba, že si ji koupí až před vánocema nebo na jaře apod. Opravdu. Je pak těžké říct, když si ji nekoupíte teď v září, tak nemusí vůbec vyjít. Proto bych asi radila co nejjednodušeji vysvětlovat princip crownfundingu a četla ukázku. Moc věcí nefunguje, než když si to lidé řeknou mezi sebou. Jenže si musíte uvědomit, že lidé mají jiné starosti, ne jako vy, kdy sedíte u PC a hypnotizujete částku, aby rostla. Vaše největší starost toho měsíce je vybrat na knihu a ti, kteří vám to, byť slíbili, často zapomenou. Je tedy potřeba se před koncem kampaně ptát. Už sis jí koupil? Už jsi mě podpořil? Prosit i o to, aby informaci rozšířili v práci a mezi svými přáteli. Důležitý je apel na termín a závažnost podpory, tedy existence knihy. Přijde samozřejmě i na to, jak je pro vás vydání důležité.