Kdo tak nějak sleduje moje sociální sítě a má aspoň trošku představu o tom, co běžně čtu, si teď asi říká, že tohle je zas jedno z mých velkých vystoupení z komfortní zóny. A máte samozřejmě pravdu, nicméně pojďme si říct, že pokud se člověk literaturou zabývá, pracuje s ní a snaží se ji vnímat komplexněji a ne jen v rámci svojí čtenářské bubliny, by čas od času takový krok měl udělat. Přesně tohle jsou i důvody, proč to jednou za čas udělám i já. Minimálně pro svoji práci potřebuju mít o knihách co nejkomplexnější a nejširší přehled a i když si samozřejmě s kolegyněmi poměrně dost sdílíme dojmy z toho, co sme zrovna přečetly, - tady je super, že každá z nás čte dost jiný věci, takže se vzájemně plnohodnotně obohacujeme - není nad vlastní názor a zkušenost. Právě tohle a taky Michaelino nadšení pro psaní a příběhy byl těmi základními impulzy, které mě přesvědčily o tom, že si chci její tvorbu trošku víc oťukat a co nejvíc ji sdílet i s vámi.
Kraj bez zákona, stejně jako Do neznáma s cizincem, což je Michaelin poslední vydaný román, se odehrává na divokém západě v 19. století. Nejde tedy úplně o lehkou dobu, ať už z ekonomického, společenského nebo i politického pohledu a navíc, ženský se v týhle době neměly zrovna dvakrát báječně. V tomhle ohledu jde tedy o román poměrně drsný, v některých aspektech i naturalistický a poměrně surový, což mu dodává temnou a takovou neutěšenou atmosféru. Přeci jen je to pro nás, lidi moderního světa, dost velký krok zpátky a jako takový, spolu s dost autentickou realitou života tamějších lidí i dost brutální. Nicméně, přesně tyhle motivy mě už na začátku příběhu zaujaly a bylo mi docela líto, že se pak celý román začne odvíjet, v důsledku mnoha událostí a okolností, trošku jiným směrem. Ale k tomu se ještě dostanu.
Základní zápletka celýho příběhu je vlastně poměrně prostá a kdo má v tomhle směru načteno, tak v něm určitě pozná motivy, se kterými už se v některé ze svých oblíbených knížek setkal. Což je ovšem jedině plus, protože co jsem si tak v práci i v různých čtenářských skupinách všimla, tohle je přesně to, co čtenářky romanticko-dobrodružných románů chtějí. Je to taková jejich jistota, probádaný prostor, známé území. Hlavní hrdinka zdědí ranč na západě země a je tak nucena opustit bezpečí jihu, kde je přeci jen celková situace trochu klidnější a možnosti drobátko větší. Jasně, mohla by dědictví odmítnout, ale to zrovna není něco, na co by byla emocionálně nastavená. Navíc by jí prodej tohohle pozemku v mnoha věcech usnadnil život, takže je celkem na místě se na ranč jet aspoň podívat a zhodnotit všechny možnosti, které se s jeho nabitím pojí.
No a vzhledem k tomu, že Emily nepatří mez nejprůbojnější a nejsebevědomější holky na světě, tak jí tohle životní rozhodnutí bude stát nejen dost úsilí a sebezapření, ale bude muset přehodnotit i svoje životní priority a postoje a konečně dospět. Což pro ni rozhodně není jednoduchej úkol, vzhledem k tomu, že zatím byla spíš tichou šedou myškou, která se vždycky spíš vezla s ostatními, než aby projevila vlastní názor a osobnost. Co si budem, tenhle životní postoj spolu s relativním bezpečím a klidem v němž byla vychovaná jí dost vyhovoval a nebýt okolností asi by z téhle svojí nikdy nevylezla. Tenhle postoj mě na Emily vlastně docela štval, tyhle vzorný a tichý holky bez šťávy nejsou úplně typy, kterými bych se chtěla obklopit ať už v literatuře nebo v životě. Vždycky mám chuť je proplesknout a zakřičet jim do obličeje něco ve smyslu: "Tak už se sakra prober!" O to zajímavější bylo ovšem sledovat její postupnou psychologickou proměnu, mentální dospívání a pomalu se rodící chuť po tom světu ukázat svojí novou tvář a vybudované sebevědomí, který do tý doby žalostně postrádala.
V tomhle osobním růstu pomůže výrazným způsobem i jistý fešák, který v ní vidí víc, než hloupou husičku z východu a nebojí se jí občas podpořit a pošťouchnout. A díky bohu za něj, protože kdo ví jak by to s Emily jinak dopadlo. I když na druhou stranu...bez něj by to možná bylo taky dost zajímavý a vlastně by to pro celou knížku přineslo dost dalších možností, jak by si s ním autorka mohla poradit. Emily by klidně mohla být odkázaná sama na sebe, mohla by být nekompromisně postavená před rozhodnutí a okamžiky, který s životem dospělýho člověka zkrátka a dobře souvisí, občas si by si namlela zobák a odřela kolena a třeba by jí to naučilo se o sebe samotnou pořádně porvat. Taky by se klidně mohla na celou záchranu ranče vykašlat, prodat ho za pár šušní a vrátit se domů bez jakýkoli životní zkušenosti, vzala by si nějakýho bankéře nebo majitele lihovaru, rodila by děti jako na běžícím pásu a svoji svobodnou budoucnost by promrhala i plotny a plínek. Tolik možností, tolik možností. Přemýšleli ste někdy nad knížkou takhle?
Michaela Vaščíková se nicméně rozhodla pro vlastní cestu, jak tenhle příběh o odhodlání, lásce, rodící se odvaze a dost razantním a zásadním životním obratu vyprávět. Svým věrným čtenářům tak předkládá příběh kde dochází, mimo jiné, i ke střetu kultur a způsobu výchovy, které hlavní hrdiny formovaly a utvářely jejich názory, povahy i pozici, ve které do příběhu vstupují. Díky tomu tak obohatila českou literární tvorbu o další romantický příběh, kterému ovšem nechybí dobrodružné pasáže, trochu akčnější scény a poměrně dobře zvládnutá psychologie postav, která se vyvíjí pomalu, logicky a naprosto přirozeně. Ani strom nevyroste za den a nezačne plodit a stejné platí i pro Emily, která si zkrátka a dobře musí projít hromadou peripetií aby to v životě někam dotáhla. O slabou, naivní a uťápnutou rančerku totiž nikdo nestojí. Taková nemá nejmenší šanci ve světě drsných mužů, v zemi bez pravidel a v době, která sama o sobě ženám moc nepřála, obstát. Otázka je, jestli je Emily na tohle dostatečně připravená a najde v sobě dost odhodlání k tomu se sebou začít něco dělat. Protože ani drsnej chlap, ošlehanej životem, vedle sebe úplně nepotřebuje nějakou porcelánovou křehulku, na tom se asi shodneme.
Kraj bez zákona je moc prima, oddechový a poměrně nenáročný čtení a řekla bych, že tak ideálně splňuje požadavky věrných čtenářek tohohle žánru. Ty se totiž nechtějí zaobírat zbytečnými násilnostmi, dramaty, náročnými úvahami a textem, kde je třeba hledat mezi řádky a intenzivně přemýšlet nad rozličnými metaforami a náznaky. Ve výsledku musím konstatovat, že i já sem si čtená docela užila a udělala si, i díky autorčině předchozí knížce, kterou sem měla možnost číst, poměrně slušný obrázek o Michaelině tvorbě, což mi rozhodně pomůže v tom ji představit těm, kteří si přesně pro takový příběh přijdou ke mě do práce. A těch není úplně málo, takže další román, který jim udělá radost, je vlastně poměrně vítaný.
No a pokud máte chuť se o tomhle románu a další autorčině tvorbě dozvědět ještě o něco víc, pusťte si třeba náš rozhovor v podcastu nebo se mrkněte na její web, kde najdete všechno podstatný. Jooo a taky vyjde ten vlog, kde se víc podíváme na román Do neznáma s cizincem, který vyšel letos a můžete s ním tak strávit moc pěknej čas. Stejně je teď venku pořád hnusně a na nějaký procházky to úplně není.
Komentáře
Okomentovat