Když váš pláč nikdo neslyší

V současný době se hodně řeší problematika psychických nemocí u dětí a mladistvým a s tím spojená absence psychologů, terapeutů i psychiatrů, kteří by se tímhle zvládli intenzivně zabývat. Problémy a s nimi spojená poptávka po takovýchto odbornostech je zkrátka pořád větší, než nabídka, což často vede k extrémně dlouhým čekacím lhůtám, která může, bohužel, zapříčinit i to, že se dřív takto nemocný nemocný člověk definitivně zhroutí, v tom horším případě pak spáchá sebevraždu, často úspěšnou. Zrovna nedávno jsem o takovém případu četla a vyloženě mě bolí, že nešlo o ojedinělou okolnost. Právě proto jsem ráda, že se o tomhle všem veřejně mluví, že psychické problémy vstupují do prostoru veřejného, politického, lékařského i uměleckého.

A není to poprvé, co tohle zmiňuju. Navíc, jak vidno, algoritmus není a tak mi kromě článků, rozhovorů a organizací, které se tuhle systémovou chybu snaží napravit, posílá i autory, kteří přesně o tomhle píšou svoje knihy. Z velké části jde navíc o texty autobiografické, což kvituju ještě víc, vzhledem k tomu, že tam skutečně nechybí autenticita, otevřenost, upřímnost... Čímž nechci říct, že by fabulativní román tohle všechno nedokázal, ale přeci jen, čtení něčího skutečnýho příběhu o sebepřijetí, problémech, hospitalizacích, emocích a především zkušenosti s duševním onemocním, které jsou zkrátka a dobře nepřenositelné, v nás dokáže zarezonovat mnohem lépe a intenzivněji, než cokoli jiného. No a jednu takovou knížku jsem měla možnost číst i teď, nedávno tu vyšel rozhovor s její autorkou a dneska bych její téma a obsah ráda zreflektovala sama za sebe. 

Na takových knížkách se mi s autory vždycky hrozně dobře a s chutí spolupracuje. Za jedno jsou velmi otevření a komunikativní a za druhé mají právě jejich příběhy ohromnou váhu a důležitost. Ostatně jako každá autobiografie, která není jen povrchním vyprávěním o úspěších na poli filmovém, politickém nebo hudebním, jasně i tady často najdeme velké životní příběhy, starosti, problémy, nicméně pro mě mají pořád nějak větší váhu a silnější hlas právě ty příběhy, se kterými na veřejnost přichází obyčejní lidé za kterými nestojí velká kariéra, média a hromada fanoušků, která k nim má naprosto jiný vztah, než k obyčejný holce nebo klukovi, kteří studují střední školu a snaží se svoje místo ve společnosti najít i přes problémy, které jim nestabilní rodinné zázemí, psychické onemocnění nebo fyzický handicap přináší. Právě ti jsou pro mně těmi pravými hrdiny, kteří nás mohou inspirovat a ukázat, že ani tyhle životní peripetie by nás neměly zastavit. Takovou hrdinkou je i Adriana Bromová, která už brzy na pulty knihkupectví přinese svoji knihu Plakat cizí řečí. A že je tenhle název více než všeříkající, vám hnedka osvětlím.

Faktem totiž je, že pokud se člověk potýká s nějakým duševním problémem, často vysílá signály, které okolí příliš nevnímá, neslyší, případně je bagatelizuje. A tak se může zdánlivě neškodná dívčí melancholie a občasné splíny velmi snadno přerodit v něco mnohem závažnějšího, v depresi, silné úzkosti, třeba i panické ataky, které mohou vést k myšlenkám na sebevraždu, omezit člověka v jeho běžném životě, narušit rodinné, partnerské i obecně společenské vztahy a dohnat člověka až na sám okraj toho, co se dá v životě snést a ustát. V tom lepším případě takhle nemocní končí v ordinacích psychologů a terapeutů, v tom horším na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben a v těch úplně nejhorších kdesi na hřbitově - takový případ se stal docela nedávno a rozhodně to není nic výjimečného nebo ojedinělého. Právě proto jsou příběhy, jaký přináší ve své knize i Adriana tolik důležité.

O psychické nemoci, o vlastní psychické nemoci se dá psát různě. Měla jsem v ruce klasické autobiografie, deníky s autobiografickými prvky, deníky i básně. Adriana volila něco mezi tímhle vším, i když se primárně věnuje právě té poezii. Mimo to najdeme v její knize i krátké úvahy, zamyšlení a jakési formy deníkových zápisků, které jednotlivé básně příjemně doplňují a obohacují. Celá kniha se tak svátá velmi myšlenkově komplexním vyprávěním, osobní zpovědí, odhalováním duše a jakýmsi svlékáním se na veřejnosti. Jde o poetické a poezií vyjádřené vyprávění dívky o sobě samé. V něm reflektuje nejen svoje pocity a nejhlubší prožitky v těch nejtěžších okamžicích jejího života, ale svěřuje se i sebepřijetím, s přijetím vlastní nemoci, jejích důsledků a velmi syrově tak předkládá čtenářům pohled do života s psychickou nemocí, která samozřejmě neovlivňuje ji samotnou, ale i její rodinu, přátele, školu a dost možná ovlivní i budoucí práci.

Nicméně ani přes to všechno se v těch všech sračkách neutápí, neklesá na mysli, nefňuká, ale s houževnatostí a velkou silou se ke všemu staví přímo, čelem a svým způsobem i velice hrdě. I proto jistě vznikla tahle knížka, která v sobě velké poselství, přesah i životní příběh, který si podporu a obdiv v každém případě zaslouží. A pokud nejste k těmhle tématům úplně lhostejní, budu ráda, když ji taky trošku podpoříte. No a jestli sami potřebujete pomoc a nevíte, kde ji hledat, mrkněte na stránky organizace Hedepy, která vám, na rozdíl od zaplněných ordinací, poskytne pomoc rychle a efektivně. Sama s ní velmi dobrou a dlouhodobou zkušenost a musím říct, že terapeutka, kterou jsem tam našla, mi pomáhá víc, než všichni psychiatři, u kterých jsem kdy byla. Na duševní zdraví byste totiž neměli kašlat - a abych vám to usnadnila, mám pro vás i kód na 200,-, který právě na péči u Hedepy můžete využít - 835A6F36. Tak se nebojte říct si o pomoct. Není to slabost, ale velká síla. Třeba vás inspiruje i knížka Plakat cizí řečí.