Milton, Hilský a ostatní velikáni

Martin Hilský patří bezesporu a neoddiskutovatelně k jedněm z našich nejlepších současných překladatelů. Jeho přínos české kultuře je v tomhle případ neskutečně hodnotný, čemuž odpovídají i mnohá ocenění a uznání, kterých se mu za jeho dosavadní život dostalo. Ostatně, není se co divit jeho kompletní dílo Shakespeara je jedinečné a neopakovatelné. Ostatně, ani teď si nestanovil zrovna malý cíl. Přeci jen je Miltonovo dílo velice náročné, komplexní, mnohovrstevnaté a jazykově se vůbec nemůžeme bavit o jednoduchém textu. Nicméně pro Martina Hilského očividně žádný cíl není dost malý a tak se právě i Miltonův Ztracený ráj dočkal svého nového překladu, který tohle excelentní dílo více přiblížil současnému čtenáři.

Pokud se ptáte, proč je důležitý se i v dnešní době a s neskutečným zástupem moderních technologií za zády pořád ještě věnovat takto "zastaralé" a jazykově i obsahově náročné literatuře a vkládat do ní čas, energii, zapálení a finance, který se s dalšími vydáními, novými překlady a grafickou úpravou pojí, mám pro vás relativně jednoduchou odpověď. Právě tyhle knihy jsou a vždycky byly základním stavebním kamenem literatury a kultury jak je známe dnes, stáli u jisté etapy vývoje naší civilizace, přispěli ke změnám myšlení, kultury, vložili do nás další zrníčka morálních, společenských i etických hodnot a i když se nám to tak nemusí jevit, jsou často velice nadčasové a hodnotné ve všech směrech v jakých jen můžeme literaturu chápat.

Ztracený ráj právě v překladu Martina Hilského vyšel loni, já si ho nadělila k Vánocům a od tý doby si jím listuju, pročítám, podtrhávám a poznámkuju a především si ten text neskutečně užívám. Docela si pohrávám s myšlenkou, že bych v příštím roce, kdy mám v plánu dělat takový pravidelnější a i různě tématický streamy na YT, udělala i nějakej tématickej právě o mojí oblíbený klasice a takovýhle náročných dílech, kterým už se vlastně na sítích nedostává moc prostoru, protože to prostě nepatří mezi líbivou trendy literaturu, takže předpokládám, že i o Miltonovi a tomhle jeho epickým a úplně úžasným textu si nějak časem víc popovídáme - mimochodem jakýkoli návrhy, podněty a komentáře k tomuhle nápadu sou určitě vítány a víc si pak povíme na streamu v lednu, kdy si celej rok 2026 shrneme a probereme právě i novinky. No a teď už zpátky k tomu, co bych vám dneska chtěla říct.

Právě Martin Hilský totiž se svým překladem Ztraceného ráje dorazil nedávno k nám do Divadla Oskara Nedbala a dovedete si představit jakej to pro mě byl svátek. Ono každý osobní setkání s někým koho svým způsobem uznáváte, ke komu chováte úctu a kdo je navíc neskutečně moudrej, charismatickej a inteligentní je velkej zážitek, kterej člověkem pohne. To si nebudeme nic nalhávat, takhle to má asi každej z nás a vznikají tak neskutečně silný vzpomínky, který jen tak nezapadnou.

Nicméně trochu si začínám myslet, že mi není souzeno si tahle výjimečná setkání právě s tímhle neskutečným mužem užít naplno. Když byl v Táboře naposledy, opět v divadlem a opět se svými jedinečnými překlady - tenkrát to bylo kompletní Shakespearovo dílo, který sem po jeho vydání dostala od táty k Vánocům, mám ho i podepsané a dodnes tak patří mezi jedny ze skvostů mojí knihovny - mohla sem si ho užít jen zprostředkovaně, díky DONcastu, což je podcast našeho divadla, který moc doporučuju sledovat. Ležela sem totiž doma po dalším transferu a snažila se ze všech sil v sobě toho malýho člověka udržet. No a tentokrát sem chtěla být i s probíhajícím potratem za hrdinku a i přes ohromný krevní ztráty se rozhodla jít. Dopadlo to tak, že sem po deseti minutách zkolabovala, nějakou dobu mě křísili a nakonec sem se za asistence divadelního dramaturga musela vrátit domů, protože sem nebyla pořádně schopná ani koukat, udržet sklenici s vodou, natožpak stát. Takže ani tentokrát mi nebylo přáno, což mě hrozně mrzí, ale život zkrátka občas životí mimo naše plány a nezbývá nám nic jinýho, než to nějak přijmout. A tak doufám, že si Martina Hilského budu moct naplno vychutnat někdy jindy.