Pro rodinu by člověk udělal i nemožné

Včera sem si po dlouhý době zase vyrazila do kina. Vzhledem k tomu, že se ani šestý transfer nezdařil sem usoudila, že ležet doma smutnit není nejlepší řešení, to už sem si v tomhle směru mockrát ověřila. I když je pravda, že tentokrát to na mě nějak nedopadlo. Minimálně ne s takovou silou jako u předchozích pokusů. Nicméně je pro mě nutný se zas nějak dostat do běžných kolejí, takže mě teď tři dny po sobě čekají nějaký ty kulturní okamžiky a focení a příští týden i návrat do práce. No a protože to byla teď i poslední možnost jak vidět film Nevděčné bytosti a Martin byl na zkoušce s kapelou, hodila sem na sebe nějaký oblečení, obula si svoje kovbojský boty a šla. Protože zrovna tohle byl snímek, který mě v rámci tématu i zpracování hodně zajímal. A popravdě, měl by zajímat úplně každýho, protože nikdy nevíte, kdy se vás něco takového může více či méně dotknout.

V tomhle filmu sledujeme bilingvní rodinu, - což je dost zajímavý, protože se díky tomu i film sám stává bilingvním, což se jen tak nevidí - v níž se každý ze členů musí tak nějak popasovat se svými vlastními problémy a vlastně kvůli tomu nemá dost prostoru na to dostatečně poslouchat ostatní. Což samozřejmě k dost vážným problémům, to si nebudeme nic nalhávat. Rodiče se rozcházejí, dcera trpí anorexií, syn je dost přehlížen a uplácen, protože musí být přeci ten rozumný a musí za všech okolností podporovat svojí sestru, protože přeci nejí...dvě domácnosti, dva přístupy k výchově, různá láska k dětem, hele tohle je prostě až moc. A tak otec bere děti na dovolenou k Jadranu aby si na sluníčku a u moře všichni trochu odpočali a zas k sobě našli cestu. Což se tak trochu začne dařit. A paradoxně za to nemůže nikdo z rodiny, ale místní mladej fešák, který do všeho přinese svěží vítr, lásku a energii, kterou Klára tolik potřebuje.

Teď to může vypadat jako filmový přerod z vážného dramatu do klasické letní romance, ale pravda je takový, že právě příchod Denise na scénu sice na jednu stranu přinese do celé situace to hezký, ale na stranu druhou...no, co byste si mysleli o příteli vaší dcery, který je obviněn z vraždy svýho otce? Zatím tedy bez důkazů, ale podezření tu je. Přijali byste ho do rodiny, protože díky němu vaše dcera zase začala normálně jíst nebo byste ji od něj odvezli co nejdál to jde, protože s někým takovým se vaše dítě prostě zahazovat nebude? No, zrovna tady se řešení zrovna nepotkalo s úspěchem a tak třeba začít zas tak nějak od začátku. Začít si naslouchat, přemýšlet o potřebách toho druhého a především, přestat přehlížet starosti ostatních a odsouvat je na vedlejší kolej, což je něco, co lidi dělají velice rádi, snadno a tak nějak samozřejmě. Nicméně, podceňovat a bagatelizovat problém jednoho na úkor druhého, je dohromady jeden z největších zločinů, jakého se na svých blízkých můžeme dopustit a bohužel se i dopouštíme.

Nevděčná stvoření jsou skvělým a velmi citlivým snímkem o mezilidských vztazích a jejich křehkosti, o tom, že problémy a starosti dětí můžou být stejně zásadní, ne-li zásadnější a závažnější, než problémy dospělých, o tom, jak důležité je si vzájemně naslouchat a taky o rodičovské lásce, která hodně překousne a ještě víc toho vydrží. Což je tady hodně výrazně vidět na roli otce, který tu platí nejen za silnou autoritu, ale i za toho, který sice udělal pár přešlapů, ale jeho lásku k dětem a zodpovědnost se kterou k nim přistupuje to nikterak nenarušilo. Musím říct, že jeho zobrazení pro mě bylo hodně silné a skvěle zpracované, protože přesně takhle by role otce měla dle mého vypadat. Ne, že by máma byla špatná nebo nějak výrazně selhávala to úplně ne, ale ke spoustě věcem mi přišla taková...netečná, odevzdaná, spíš přenechávala tu rozhodovací roli na ostatních...nepřišla mi zkrátka nijak výrazná a skutečně mateřská.

Tohle je vážně hodně silnej film a to i přes celkovou minimalističnost scén i dialogů. Co mi taky přišlo dobrý bylo právě zpracování PPP u Kláry. Běžně totiž ve filmech s touhle tématikou a ostatně i u knížek pozorujeme postupný průběh téhle nemoci od...třeba původní tloušťky hlavního protagonisty nebo protagonistky, přes šikanu ve škole, mindráky až po dramatické hubnutí, které končí hospitalizací a následnou léčbou. Tady se ocitáme tak nějak ve středu dění, nevíme, odkud se anorexie u Kláry vzala, co jí předcházelo nebo jaký byl prvotní spouštěč, což mi přijde zajímavý, originální a tak nějak realistický. Navíc už se díky výchozí situaci dostáváme i do fáze, kdy tenhle problém rodina, respektive rodiče řeší, poměrně aktivně se jím zabývá a ikdyž jejich snaha de facto vychází na prázdno, je tam viditelná péče, kterou se snaží Kláře poskytnout. I když dost na úkor jejich mladšího syna, který tímhle vším trpí víc, než by si kdokoli z nich pomyslel nebo nějak výrazněji uvědomoval. Možná i proto tam v závěru sehraje dost zásadní roli a jeho rozhodnutí výrazně zamíchá kartami.