O kom, o čem! O čtenářích, Čtenářích a příbězích

Není to tak úplně dávno, – i když skoro měsíc zpátky se může jevit poněkud jinak – co česká televize odvysílala reportáž o čtenářství ačtenářské gramotnosti (najdete na odkazu, začátek na 46:33) s českým expertem na tuhle problematiku Jiřím Trávníčkem. Jeho práce i knih si osobně hodně cením a ve škole jsem z nich opravdu hodně čerpala (mám vystudovanou knihovnickou školu) nejen do nejrůznějších referátů a předmětových prací, ale byl nám docela dost předkládán i v přímo v hodinách. Celé to bylo zaměřeno především na střední školy – ať už na obory zakončené maturitou nebo jen výučním listem - a na to, že studenti nejsou z valné většiny ani převyprávět, co si přečetli v učebnici (a všichni víme, že zrovna v nich nejsou ty ukázky nijak extra dlouhé). Osobně tohle téma jako celek vnímám poměrně intenzivně, tu reportáž jsem si pustila mockrát a dost nad ní přemýšlela a zkrátka mi to nedá. Něco málo k tomu sepsat musím no…

Sám Trávníček je zastáncem názoru, že na vině, proč studenti středních škol nečtou je částečně škola – což je v každém případě pravda, protože pokud kantor nedokáže hodinu literatur udělat zábavně, zajímavě a nějak poutavě, těžko přesvědčí svoje studenty o tom, že daná kniha/autor, kterému je daná hodina věnována stojí za přečtení. Naopak, pokud je to jen nudné a nezáživné přednášení o něčem, co těm dětem nic neříká, těžko se rozhodnout sáhnout dobrovolně třeba po Máchovi, Kerouacovi nebo Malém princi. Problém je samozřejmě i v rodinách, protože tam, kde dětem od dětství není předčítáno – aspoň pohádka na dobrou noc – si dítě nemá šanci nějaký vztah k četbě vytvořit, pokud ho kantor, případně kamarádi, kteří aspoň trošku čtou, nepřesvědčí o opaku.

Ono se totiž tak nějak všeobecně tvrdí, že současná mladá generace nečte. To není tak úplně pravda a vzhledem ke své práci i koníčkům můžu tenhle názor s klidným svědomím vyvrátit. Problém je ovšem v tom, co čtou, jak se na text soustředí – případně jak moc jsou autorem nuceni se na něj soustředit – hlavně...knihy, které v dnešní době vychází dohromady kopírují jedna druhou, jsou psané dost podobně, obsahují zhruba 2-3 zápletkové modely, dost příbuzné postavy a zcela předvídatelná a velmi snadno rozklíčovatelná rozuzlení. O jednoduchosti jazyka, holosti vět a plytkosti příběhů vůbec nemluvím, to je vyloženě marast. A netýká se to jen literaturu pro mladé čtenáře, ale i pro dospělé.

V tuhle chvíli je totiž úplně jedno, jestli se bavíme o klasické young adult literatuře (našeho světa, fantasy sériích nebo některé z mnoha contemporary) nebo o současné thrillery, klasické zamilované romány – ideálně neskutečně šablonovité rodinné ságy – nebo válečné romány. Všechny tyhle knížky jsou prostě jedno a to samé pořád dokola. Maximálně změníme jména postav a pár nepodstatných detailů. Není se tedy co divit, že pak víc jak polovina lidí, kteří si aspoň jednou za čas něco přečtou, nedokážou dohromady říct, o čem četli a čtený text nějak reflektovat a odreferovat nehledě na to, že na čtenou knihu velmi rychle zapomenou. Ono totiž je na co zapomenout.

Čímž se dostáváme vlastně i ke třetímu faktoru celého problému – k současné literární produkci. Ta je totiž momentálně nechutně konzumní, přehlcená a chybí jí jakékoli síto, kterým by se prosel totální brak a podprůměr. A tak na pultech knihkupectví denně přistávají cca 3-4 nové tituly v počtu ideálně 20-30 kusů na prodejnu – když má nakladatel pocit, že jde o opravdový hit a jedinečnou neopakovatelnost, tak klidně i víc (hlavně ať máme krásný výlohy a pyramidy s novinkami) – a čtenáři, pokud už se tedy nějaký najde, jsou doslova a do písmene zahlceni mainstreamem, který se tematicky točí v nekonečných kruzích a nepřináší nic nového – ani v rámci příběhu, ani v rámci jazyka a vyprávění jako takového.

Ono tohle je problém, který tady a teď rozhodně nevyřešíme, ale jako rodiče, případně budoucí či nastávající rodiče další generace máme přeci jen všichni trošku možnost to nějak napravit a nějak jeho prohlubování vylepšit. Věc má totiž i druhou stranu, která za mě souvisí právě s tím, jak vypadá současný český trh a celková produkce. Ono i lidé – a samozřejmě to není příklad všech, ale přeci jen je to poměrně velké procento (určitě větší, než jaké by se hodilo) – nedovedou nějak smysluplně říct, co čtou, o čem daný text je, v čem tkví jeho hodnoty atd. Většinou se tak nějak spláchne pocitovými výkřiky typu: „Pane bože, tahle knížka byla tak skvělá! Úplně mě dostala!“ atd. atd. Často se však nedozvíme čím je tak skvělá a výjimečná. A to je fakt velikej průser. Zvlášť pokud se rozhodnu takové svoje „názory“ a dejme tomu prezentace přečtených knížek sdílet na sociálních sítích a ještě na tom postavit spolupráce s některými nakladateli, kterým očividně o nějakou valnou kvalitu názoru už v dnešní době taky moc nejde – hlavně že se kniha prodá, že jo. Jaká je a zda vůbec měla spatřit světlo světa je už tak nějak vedlejší. Takže ani ti, kteří by měli čtenářství a čtenářskou gramotnost podporovat a přinášet to opravdu dobré, v tomhle směru - aspoň z mého pohledu - poměrně selhávají.