Bude mi 30 a... O společenských očekáváních

Tak jo, dneska si to opět řekneme pěkně na rovinu jo? A řekla bych, že nebudu jediná, které se tohle téma týká. Věc se má takhle. Táhne mi na 30, ještě to není úplně na spadnutí, ale je to v podstatě za rohem. Od člověka, zvlášť pokud je ženská, se v tohle věkovým údobí jistý věci tak nějak přirozeně očekávaj. Oni toho vůbec lidi od člověka hodně očekávaj, ale už málokdy si uvědomujou, že za A) ten člověk může – a světe zboř se, dokonce má – mít od svého života úplně jiná očekávání a za B) že některá rodinná a všeoběcně společenská očekávání zkrátka z nějakých, jakýchkoli, důvodů naplnit prostě nemůže, i kdyby se rozkrájel. A tady se to všechno neskutečně sráží.

Když je vám rok, tak nějak se předpokládá, že bude umět chodit, ve dvou letech už byste měli zvládat i něco říct, v určitý době nastane věk, kdy vám všichni začnou říkat „Nedělej to a to/Nechovej se tak a tak – doplňte si dle libosti – Už bys měl/a mít rozum si už přeci velká. V patnácti byste měli vědět, co tak chcete studovat, v osmnácti byste měli úspěšně odmaturovat a pokud vás zrovna nečeká vysoká, očekává se, že si najdete práci a tak nějak začnete být opravdu dospělí se vším všudy. Od ženský mého věku se tak nějak všeobecně předpokládá, že bude mít perspektivní vztah, případně bude její život k takovému vtahu směřovat, nějaký uspokojivý bydlení a v dohledné době ideálně i dítě a svatbu, pokud už něco z toho nestihla dřív. Jo, těch očekávání je víc, než dost.

A asi takhle, já bych i plnila ráda, ale…ono to nejde. Nechci říct, že bych vztah a společnej život
s Martinem nevyhodnocovala jako perspektivní, to vůbec, takhle sem to fakt nemyslela. To moje osobní a i teda společenský (ne)naplnění se v tuhle chvíli nejvíc týká tý reprodukce. Já bych se i reprodukovala, klidně bych vytvářela nějaký sympa zlobivýho replikanta, ale ono to úplně nejde. A není ani cesty jak by to nějak přirozeně/nebo s pomocí jít mohlo.

Čím jsem starší, tím víc si tenhle fakt nějak uvědomuju a tím hůř nějak vnímám to, že moje okolí to má přesně naopak. Vzhledem k tomu, že mám – logicky – kamarádky ve stejným nebo dost podobným věku, dostávám se do fáze kdy už všechny buď hnízdí nebo mají zahnízděno. Aktuální situace vypadá tak, že se tohle týká úplně všech kamarádek, který tu v okolí mám. Což je, řekněme si to na rovinu, poměrně depresivní.

Nechci, aby to vypadalo, že jim to nepřeju, tak to určitě není, ale…ono i ze štěstí cizích může být jeden dost smutnej a zdrblej. A to není takovej ten smutek, kdy si zanadáváte, hystericky si pobrečíte ve vaně, vypijete na žal nějakou tu decku vína a ono to nějak vyprchá. Tohle je takovej druh permanentního a celkem slušně konzistentního a poměrně dost intenzivního smutku, kterej prostě nepřejde. A co si budem, nejsem jediná, kdo to takhle má. Jasně, můžeme s tou situací nějak pracovat, nějak se snažit ji přijmout, přizpůsobit tomu svůj život, tvářit se jak supervpohodě a jak se máme superskvěle, ale to velký smutno tu pořád je a většinou se ukáže v okamžiku, kdy to nejmíň čekáte. A zase vás to sejme. Protože s tím prostě nemůžete nic dělat. Jednou se to tak nějak rozhodlo bez vás a hotovo a teď si s tím holka nějak poraď. A ono si poradíte, ale…ta velká, křičící ALE, tam pořád jsou a pravděpodobně tam zůstanou.

Úplně nechci, aby to vypadalo, že tu teď fňukám nebo si nějak stěžuju – to fakt ne, protože zastávám názor, že stěžovat by si člověk měl na věci, který může nějakým způsobem změnit nebo nějak ovlivnit. Vším tím jsem chtěla říct jednu věc. Pokud jste na té druhé straně – jste nebo brzo budete matka – zkuste myslet i na kamarádky, který to tak nemají. Samozřejmě jsou i takové holky, který prostě dítě opravdu nechtějí, dávají přednost svobodě, volnosti, nechtějí mít celý život zodpovědnost za jiného člověka, chtějí se raději věnovat kariéře atd. atd., ale to už je jejich vlastní rozhodnutí, který lze ovlivnit. Momentálně mám na mysli ty kamarádky, které sice nejsou matky, ale nejsou matky z vlastní vůle. A i když si můžete stokrát říct, že vy si zachováte svojí starou tvář a zájmy i přesto, že máte/budete mít potomka, tak to není pravda a je to jen jedna hezká lež. Mateřstvím se totiž mění všechno a věřte mi, že holky na mém místě to pociťují víc, než si myslíte. A to už i během všeho těhotenství. Protože z vašeho JÁ se stává MY – přibrali jsme tolik a tolik, už hezky kopeme atd. atd. bla bla bla. A takhle to už zkrátka bude. A dovoluji si tvrdit, že s dítětem se to ještě zhorší, protože se stane středobodem vašeho života. Ono je to tak v pořádku, tak to má být. Jenom…

Věřte mi, že lidi kolem vás, který třeba děti nemají – a je dohromady jedno z jakýho důvodu – nechtějí vidět první bobek vaší ratolesti, nezajímá je kolik má nových zubů a jestli máte rozkousaný bradavky ani nic podobnýho. Jasně, je dobrý si to říct, protože v tý vzájemný konverzaci u kafe – protože víno už si spolu jen tak nedáte – to nějak padnout musí, ale my máme taky jiný témata, o kterých by se dalo. V tuhle chvíli mezi vámi totiž vzniká obrovská propast, která se horko těžko překračuje – já osobně mám teď reálně fakt dojem, že jsem svoje kamarádky a ten náš společný čas ztratila, protože se přesně všechno točí kolem dětí. Je to všechno samozřejmě o vzájemným respektu té druhé strany, ale nikdo mi nevymluví, že v okamžiku, kdy se z holky/ženský stane matka, ztrácí tím nějak kus sebe, svojí dosavadní podstaty a existence a ta okolí zkrátka začne chybět. Změní se priority, změní se témata, změní se volný čas, kterým můžete disponovat. A vzdáváme se toho z vlastní vůle, z vlastního přesvědčení, z lásky – a to je fakt super.

Co jsem tím chtěla říct? Maminky, ať už nastávající nebo už v procesu, zkuste občas vzít v potaz, že můžete mít vedle sebe kamarádku, která vás má sice ráda, ale váš současný stav ji může poměrně dost zraňovat, myslete na to, že zprávy a konverzační témata, který sou jenom o vás, vašem těhotenství a dítěti se na druhé straně z radostných, stávají monotónními, bolestnými a občas už i otravnými. Zkuste se občas vaší kamarádky zeptat na to, jak se daří jí a skutečně jí poslouchejte. Protože jinak se může stát, že se odcizíte na tolik, že už si k sobě cestu nikdy nenajdete.