Holka nebo kluk? A není to fuk?

Tak jo, okamžik pravdy – pro někoho asi, pro mě tolik ne, je mi skoro třicet a to, o čem budu psát mám dávno vyřešený. Od textu, který jsem tu zveřejnila celkem nedávno a který se týkal setkání s mým bývalým a takovýho menšího vztahovýho zamyšlení – mimochodem na instagramu jste si vyškemrali i samostatný video, takže kdo neviděl, připomínám odkazem – se mi ve zprávách i v e-mailu strhla lavina o tom, že bych se tomuhle měla nějak věnovat víc – navíc jsem to trošku slíbila, že vám ukážu svůj pohled a přístup ke vztahům a nějak vám dám nahlídnout do vlastního soukromí, protože to souvisí s tématy, kterým se celkem intenzivně věnuju a ke kterým mám co říct. Dneska to vezmeme trošku obecněji – navíc se mi teď dostala do ruky knížka, jejíž úryvky bych tu ráda použila, protože dost silně souvisí s tím, co bych tu ráda otevřela.

 

Není to tak dávno, co jsem se tu věnovala problematice manželství pro všechny, což je přesně jeden s problémů, který vnímám jako hodně horký. Zvlášť v případě, že sama patřím do LGBT komunity a musím říct, že i tohle označení sem i poměrně příčí – je to stejný jako říct, patřím do skupiny hnědovlásek nebo do skupiny lidí s placatejma nohama. A jo, žiju s chlapem, žiju s báječným, tolerantním chlapem, který mě podporuje ve všem, co dělám, ale…i když moje sexuální preference patří především mužům, ohlídnu se i za pěknou holkou, vzruší mě pěkná holka a mám i pár sexuálních zkušeností s holkama – a nejde jenom o takový ty pubertální nebo alkoholem podpořený experimenty. Prostě to tak je, vždycky bylo a vždycky bude.

Paradoxně mě to nikdy netrápilo, nikdy jsem to neřešila, nikdy jsem se tím netajila. Prostě to tak bylo stejně jako fakt, že mám jenom jednu ledvinu, placatý nohy, kudrnatý vlasy nebo jako to, že nesnáším vnitřnosti. Ale…je třeba si uvědomit, že ne všichni to mají takhle, že jsou tací, kteří to řeší, kteří se bojí reakce okolí nebo i tací, kteří to, že je přitahuje stejné pohlaví, zjistí „až relativně pozdě“ – což je další blbej termín, protože, co je jako pozdě? Možná později, než v pubertě, ale přesto. V každým případě…je přece jedno  jaké pohlaví člověka přitahuje, s kým spíte, s kým žijete. Pokud jste šťastní, může to být všem ostatním jedno – a pokud jim na vás záleží, neodsoudí vás a prostě přijmou stejně jako vaší nechuť k modrý zmrzlině nebo to, že jste třeba abstinent.

„Rozhlédnu se. Jsem tu úplně sama. Jen já a intenzivní představa, že je tu i ona. Hnědoočka. Zvláštní hřejivo od hrudníku po celém těle. Motýlci v břiše. Nikdy jsem na ně nevěřila, myslela jsem, že lidé přehání.“

První crash na holku – stejně jako autorka knihy Úlet – jsem měla někdy ve dvaceti.

ODSKOK K TÝ KNÍŽCE, PROTOŽE VÁM K TOMU CHCI NĚCO ŘÍCT: Je to dost autobiograficky, deníkově psanej příběh ženský, která se zamiluje do ženský, do holky, do svojí studentky. Což by nebylo nijak překvapivý kdyby… Kdyby jí nebylo přes čtyřicet, kdyby neměla manžela, kdyby neměla dvě dospělé děti, kdyby netrpěla spoustou životních nejistot, kdyby, kdyby, kdyby… Těch kdyby je tam víc. A proč o ní píšu? Proč jsem její úryvky použila? Protože je to po dlouhý době knížka s LGBT tématikou, která není určená teenagerům, která není o coming outu v sedmnácti, která neřeší první pubertální lásku a rozhaprovanost pocitů. Je to knížka určená dospělým se vším, co k tomu patří. Se všemi pochybnosti a váháním, které k tomuhle patří. A to mi přijde superskvělý – navíc je to i trochu cestopis, protože nikde se o sobě nepřemýšlí líp, než když člověk vypadne ze známého prostředí, kde ho pořád někdo ovlivňuje.

Fakt mě dostala svojí nespoutaností, vtipem, nadáním pro lukostřelbu – kurva tý holce to v historickým neskutečně sekne – a celkově tím jaká byla. Sranda je, že jsme se pak sice pár let neviděly, ale o to intenzivnější byla pak druhá životní srážka. Dodneška jsme skvělý kamarádky a prostě neodmyslitelně patří do mýho života, i když tam nikdy nebude patřit jako partnerka – je fakt, že bysme se časem asi pozabíjely, takže tohle je ideální stav. J A ne, není ani bisexuální jako já ani homosexuální, což prostě v takovýhle případech absolutně nehraje roli. Člověk si zkrátka nevybere, kdo se mu zalíbí, kdo ho přitahuje, do koho se zakouká nebo zamiluje. A je úplně jedno jakou sexuální máte. Tyhle věci jsou o chemii a tu zkrátka nemáte šanci ovlivnit, ať už svoje tělo ovládáte a znáte, jak chce skvěle.

„Nutně to potřebuji s někým probrat shora, zdola, zprava, zleva, zepředu, zezadu. Potřebuji vědět, že jsem normální, že mé pocity nejsou nijak neobvyklé, a hlavně! – že já nejsem žádná lesba! Nesnáším to označení. Představuju si pod ním starou, jetou, neupravenou ženskou, a to teda já nejsem! – Jenže, Mio, to není ani žádná z žen, které svou orientaci netají. – Ale proč já? Já to být nemůžu. Nechci! Mám svou slušnou, pěknou, tradiční rodinu! A nechci v ní nikomu ublížit.“

Tohle je asi to nejhorší, co v danou chvíli můžete udělat. Popřít skutečnost, snažit se přizpůsobit davu, společenským konvencím a očekáváním a snažit se hrát na spokojenou rodinu nebo i fungující heterosexuální vztah, když to zkrátka a dobře cítíte jinak. Jasně, i když žijeme v jednadvacátým století pořád tu jsou v rámci tohohle tématu neskutečný předsudky a odsudky, – podívejme se jenom na paní Jochovou a tu její sektu, která hlásá tradiční partnerství a nejradši by každého, včetně vlastního syna, kteří se od těhle jejích představ odchylují sprovodila ze světa v plynový komoře nebo minimálně zavřela do nějaký rezervace a izolovala od všech ostatních – které člověka skřípnou a zaženou do kouta, ale o to víc je skvělý mít vedle sebe chápající kamarádky, rodinu a především mít dostatek odvahy a sebevědomí si takovou věc připustit a nějak jí vyřešit. Je fakt, že v případě, kdy máte rodinu a děti je to poněkud komplikovanější, než když jste sami a je to na vás, ale pokud vy sami nejste šťastní, těžko můžete učinit šťastným vašeho partnera/manžela, děti, rodiče…to je věc, která je zkrátka vyloučená.

"Zamilovala jsem se. Strašně bláznivě. Do ženský! Rozumíš? Do ženský! Celej můj život je špatně, Slávku. Su na baby, chápeš to?"

Rozesmál se, nevěřícně na mě kouká: „Zbláznila ses? To je ale divná sranda…“

***

„Bože, jak můžeš vyměnit něco tak zásadního, tak životně důležitého, jako je tvá rodina, tvé děti a muž, za pofidérní sexuální svobodu! Chudák Slávek a děti! Oháníš se feministickými a genderovými iluzemi, jen abys mohla uspokojit své úchylné pudy! Copak jsi zvíře, že se neumíš trochu ovládat? Kvůli takovým dnes mizí tradiční rodiny, slušnost a pokora! Tohle rozkládá celou naši společnost, její pilíře a hodnoty…“

Coming out je těžká věc pro každýho – člověk musí počítat s tím, že třeba ztratí přátele, že tím utrpí jeho vztahy s rodinou, že to případně může znamenat i problémy v práci. Je tu však jedno velké ALE! Fakt chcete mít kolem sebe lidi, kteří vás odsoudí za to, že se vám líbí stejné pohlaví? Fakt chcete pracovat v kolektivu, který se na vás kvůli tomu kouká, jako kdybyste měli přinejmenším lepru? Já teda rozhodně ne a jsem neskutečně vděčná za to, jaký mám kolem sebe kamarády, jakýho mám šéfa a jak moc otevřený k sobě všichni jsme a jak v pohodě, bez otázek, bez úšklebků a postranních pomluv to mezi sebou máme. Takhle se totiž poznají praví kamarádi. A kdo má problém s tím jaká jsem, nemá zkrátka v mým životě co dělat. A je úplně fuk čeho se jeho nespokojenost týká.

Co jsem tímhle chtěla říct? Že život není prdel, zvlášť, když se nějak vymykáte běžným standardům. Ale…každý s nás by měl být šťastný právě tak jak je, měl by žít s kým žít chce, měl by milovat toho, koho chce. A nikdo nemá právo vás za cokoli soudit. NIKDO!