Sice jsem si původně myslela, že tenhle blog bude spíš o mých myšlenkách, postojích, názorech a tak. Ale postupem času jsem zjistila, že to není úplně všechno, o co se chci s vámi jako čtenáři dělit. A tak vám tu občas nasdílim i něco literárního, protože i tohle je jeden z mých zájmů. Navíc tvoří podstatnou část mýho žití a jako k takovému mám zkrátka čas od času co říct. No...a dneska bych vám ráda představila jednu rodící se autorku, její knihu a pro mě velmi osobní téma, které si rozhodně zasluhuje společenskou pozornost.
Právě o její knize i životních peripetiích a
zkušenostech jsem si s autorkou popovídala a vznikl tak krátký rozhovor,
který si teď můžete přečíst.
1. Vaše kniha měla původně podobu podcastu, pokud to tak můžeme říct – spíše se možná jedná o jakési nahrávané autorské čtení vlastního textu. Co nebo kdo vás přivedl na myšlenku dát mi tištěnou, tedy knižní podobu?
Když jsem tu knihu na počátku roku 2019 dopsala, provedla jsem kobercový nálet do všech možných nakladatelství. Jenže ta jsou zřejmě zahlcena rukopisy nejrůznějších začátečníků, takže mi buď vůbec neodepsali, nebo mi sdělili, že tohle pro ně není téma, že se jim to nehodí do edičního plánu atp. Tehdy u nás začínal podcastový boom a já si řekla, že tu knihu zkusím vydat ve formátu audio. Ty jo, vůbec jsem netušila, do čeho se pouštím. Během roku 2020 jsem postupně načetla všechny díly a když nic jiného, prospělo to té knize – zjednodušila jsem některé pasáže a věty, vychytala jsem nesrovnalosti, něco jsem vypustila, něco doplnila. Přečíst si svůj rukopis nahlas a pak si ho pozorně poslechnout bych dnes doporučila každému autorovi. Pak už mě nakopli sami posluchači. Čím dál tím častěji mi psali, že by příběhu prospěla knižní podoba. Velmi nesměle jsem znovu oslovila několik nakladatelství, a když se opakoval průběh z prvního kola, zkusila jsem to přes nakladatelství Pointa a jeho crowdfundingovou kampaň, která právě probíhá.
2. Úlet je poměrně pestrou knihou, která otvírá mnoho témat. Mimo jiné je to i jaksi vyčpělý partnerský vztah, otázka mateřství, objevují se tu radosti i starosti rodičovství a vztahu rodičů a dětí. Velkým tématem je samozřejmě jakési odhalení vlastní sexuální orientace a láska ke stejnému pohlaví, ve vašem případě tedy k ženě. Co z toho všeho je pro vás v knize nejdůležitější?
Tady bych se ohradila proti pojmu „vyčpělý vztah“. Po x letech to sice už tak moc nejiskří, ale na druhé straně máte vybudovanou určitou stabilitu a zázemí nejen pro sebe a partnera, ale také pro děti, stárnoucí rodiče či prarodiče, kteří přestávají být soběstační. V ideálním případě společně sdílíte odpovědnost a starost o rodinu. Můžete se spolehnout jeden na druhého. A do toho přijde vnitřní coming out a vám postupně dochází, že nemáte šanci najít správné řešení. Protože neexistuje. Ať děláte co děláte, ublížíte buď sobě, nebo partnerovi a ostatním členům rodiny. Nejsnadnější se jeví nechat to být, neřešit to, ale pokud necháte věci být tak, jak jsou, budete nešťastná, což se zákonitě projeví na vašem vztahu k okolí. A o tom je v zásadě ta kniha – jak se vyrovnat se situací, která nemá správné východisko. Tohle je společný bod všech nastíněných témat.
3. Kniha Úlet je, mimo jiné, poměrně otevřenou ohledně vašeho, v celku pozdního coming outu. Co vás přimělo jít s touhle osobní zkušeností na veřejnost? Měla jste nějaké obavy z toho, jak bude celý text přijmut?
Se vznikem Úletu je to složitější. Vlastně jsem nejprve psala takový malý cestovatelský deník ze Srí Lanky. Ale ještě před tím jsem si dala dva semestry na brněnské filozofické fakultě, protože jsem měla pocit, že nám husákovým dětem chybí vcelku podstatná část humanitního vzdělání. Cíleně jsem si vybírala všechny dostupné předměty z religionistiky, mimo jiné také buddhismus. S čerstvou znalostí prosté teorie a po několika zazenech a meditacích jsem tedy odjela na Srí Lanku. A ono to tam začalo do sebe zapadat jako puzzle. Do deníku přibývaly poznámky nejen o lidech, slonech, kultuře, památkách, buddhismu, ale i o mých vztazích, zážitcích, vzpomínkách, pocitech a emocích. Doma při pročítání mě napadlo, že by z toho mohla být zajímavá kniha. Jenže samotný deník byl nepublikovatelný. Pro kohokoliv jiného by to byl nepředstavitelný chaos – příliš mnoho postav, nesourodý děj. Takže jsem stvořila „typické postavy“, načrtla jednodušší linku a vytvořila příběh, který sice popisuje mou zkušenost, ale sám o sobě je fiktivní. Hrdinka Mia už nejsem já. Možná mi je trochu podobná, uvažuje podobně, prochází stejnou zkušeností, ale její příběh je jiný, než ten můj
4. Měla byste nějakou radu pro ty, které coming out teprve čeká? U mladých lidí je to bráno tak nějak s větším nadhledem, rozhodně je přijetí odlišné sexuální orientace v jejich případě přijímáno nějak lépe, než u lidí, kteří již dosáhli určitého pokročilejšího věku, mají třeba rodinu nebo doposud neměli žádnou sexuální nebo i citovou zkušenost se stejným pohlavím. Co byste poradila právě těmto lidem?
Vůbec se necítím na to někomu něco radit. Každý jsme jiný, máme jiné zázemí a jsme obklopeni jinými lidmi. Já měla důvěru v lidi kolem sebe, a tak jsem jim postupně všem vysvětlovala, jak to mám. A občas jsem si nabila hubu. Ona je homosexualita vcelku dobrý filtr na lidi. Zůstanou s vámi ti, co za to opravdu stojí. Tohle by mohlo být to hlavní poselství, že?
5. Jak vnímáte současné společenské a právní postavení LGBT komunity? Sledujete tuto problematiku, je něco, co vám nepřijde v pořádku nebo to jde úplně mimo vás?
Komentáře
Okomentovat