Nechám se pokřtít? Postoj k církvi a jejím "hodnotám"

Je až s podivem kam člověka může život a okolnosti dostat. Poslední…no skoro rok…jsem si řešila poměrně zásadní věc, která se navíc netýkala jenom mě. A protože si nemyslím, že jsem jediná, kdo to takhle má, a taky proto, že nějak cejtím potřebu vám o tom drobet povykládat, rozhodla jsem se to sepsat. Nejenže mi psaní pomáhá si utřídit myšlenky, ale tak nějak si říkám, že když už tenhle blog mám, bylo by fajn mít to tu co nejpestřejší a nějak se s vámi podělit o to, co se mě momentálně týká, třeba vás trošku inspirovat, rozvinout dialog…a tak. Navíc...nedávno jsem dočetla knížku "Bastien, syn hvězd", o které jsem vám psala už na instagram a tady byl zveřjněný rozhovor s autorem. 

Zmiňuju to proto, že sám autor téhle knížky je věřící a má s církví nějaké zkušenosti i stran praktikování. Právě v Basstienovi je to hodně cejtit a otázky víry jsou tu hodně otevřené. Což je poměrně zvláštní, že v době, kdy si v osobním životě řeším takovouhle věc, si mě najde kniha, která pracuje se stejným tématem byť v čistě fantaskním a velice magickém příběhu, který je spíš žánrem fantasy než příručkou k tomu proč a jak věřit v Boha.

Dnešní věc se má takhle…a vlastně je to moc zajímavej a hezkej příběh. Jedna z mých, hodně blízkých, kamarádek byla před časem těhotná – no, už není a má úplně krásnou holčičku. A protože je její přítel z věřící rodiny a navíc slovenský kořeny – a co si budem, oni si na Slovensku na nějakých věcech zakládají tak nějak víc, než u nás. A teď se dostávám k tomu, proč vám to píšu. Oba mi nabídli, respektive byla jsem požádána, abych tomu prtěti šla za kmotru – oficiálně, se vším všudy, co k tomu patří. S veškerou zodpovědností, oddaností a tak. A to vám byla fakt věc! Vyrazili mi dech. Fakt jsem něco takovýho nečekala a doteď si téhle jejich víry v mou osobu neskutečně moc vážím.

Jenže v tuhle chvíli mi došla jedna podstatná věc… Já totiž nejsem věřící, nikdy jsem nebyla, k víře jako takový mám dost…řekněme osobitej a pro někoho možná radikální názor a ruku na srdce ani církev jakožto instituce v mojí osobě nevzbuzuje zrovna dvakrát sympatie a důvěru. A to z mnoha důvodů, mezi něž mimo jiné patří to, že se v historii dopustili neskutečnýho množství přešlapů a doslova zločinů proti lidskosti, ke kterým se nikdy nepřiznala, dokonce je popírá nebo je snad považuje i za správné. A to už vůbec nemluvím o tom, co se děje v dnešní době. Ono se to možná nezdá, ale já jsem poměrně morální osoba a pokud se mám někomu/něčemu takhle odevzdat a brát to vážně, musím být naprosto a plnohodnotně přesvědčená o tom, že je to správný rozhodnutí, že té věci skutečně a naplno věřím. Že to takhle opravdu chci.

Nejde mi jenom o všechny ty skandály ohledně homosexuálních znásilňování, sexuálních obtěžování a dalším nechutnostem z tohohle balíčku. Jde mi taky o to, že se spousta lidí ohání Bohem, ale v neprospěch lidí jako takových. Dokonce svým přístupem a postoji ohrožují lidský životy, porušují základní lidská práva a navíc jim to vůbec nepřijde divný nebo nějak zvrácený, protože Bůh přeci všechny miluje bla bla bla. To se mi pak nikdo nemůže divit, že v tuhle instituci zkrátka nemám víru. Což je poměrně problém v případě, že máte jít za kmotru do kostela a mít tím pádem nějaký přehled a představu o tom, proč tam skutečně jste a nebýt na takhle slavný události proti svému přesvědčení. Nehledě na to, že nejsem pokřtěná, což se ukázalo jako jeden z hlavním problémů v celé téhle věci.

Takže jsem v tuhle chvíli začala zvažovat svoje možnosti, hodně mi v tom pomoh můj velikej přítel a obrovskej kamarád, se kterým jsem mohla mluvit vždycky o všem, a vždycky mi moc dobře poradil. Je to takovej můj životní mentor nebo jak to říct. Navíc je věřící, pravidelně chodí do kostela a navíc…a to je to nejvíc důležitý, mě zná – mojí povahu, přístup k věcem a k životu a tak vůbec. Hodně jsem spolu o celé téhle věci mluvili, půjčil mi nějaké knížky, přímo mě nasměroval na jisté kapitoly a pasáže z Bible, který usoudil, že by v tomhle případě byly vhodný a nachodili sme toho dost kolem Jordána, což je místo, kam chdím vždycky relaxovat a přemýšlet o takhle důležitých věcech. A ve chvíli, když jsem si řekla, že to udělám, že mi to přijde skutečně důležité, že jsem přesvědčená o tom, že je to správná věc, bylo třeba najít někoho, kdo mi nebude nic z víry vyloženě vnucovat, kdo pochopí moje názory, postoje a stanoviska, ale kdo taky bude otevřenej tomu, proč ten svůj křest chci uskutečnit a bude tomu příznivě nakloněnej. Což není úplně jednoduchá věc a navíc na malým městě.

Detaily vás zatěžovat nebudu, ale světe div se on tu takovej člověk fakt čas od času „hostuje“ v jednom hezkým, nekýčovitým a přívětivým kostelem, kde jsem to celé chtěla absolvovat. Což byl a pořád je naprostej jackpot, protože jaká je pravděpodobnost, že holka s mejma názorama najde faráře, kterej se k nim postaví kladně a tak nějak…moderně. Takže…čeká mě velký, dlouhý a poměrně zásadní životní proces, který je třeba brát smrtelně vážně – určitě vám třeba zase napíšu, až to budu mít za sebou a nějak se podělím o zkušenosti. Momentálně je celá věc odložená na neurčito, protože malá se bude křtít už teď a proces mýho křtu je proces tak na půl roku na rok. Takže tomuhle prckovi za kmotra nepůjdu, ale vzhledem k tomu, že jí jednoho dne hodlají pořídit bráchu nebo ségru, je to něco, k čemu může ještě dojít. A i když z mého rozhodnutí zatím nevzejde žádný jasný výsledek, jsem ráda, že mám něco takového sama se sebou v životě vyřešeného. Mám dojem, že mě to zas někam posunulo a rozhodně mi to prozradilo něco o mě. Člověk se celý život poznává, jak vidno a může mnohdy překvapit sám sebe.