Karel Rakušan je autorem autobiografické knihy „Život je tak jednoduchý, ale my...", která bude brzy v předprodeji na Pointě, - jakmile to vypukne dám vám vědět - kde formou rozhovoru popisuje svůj život se zdravotním postižením. Věnuje se v ní nejen rodinnému zázemí, ale také studiu, dospívání, ale porovnává i dobu komunismu ve které vyrůstal s tou dnešní, inkluzi a postoje lidí k těm, kteří se nějakým způsobem odlišují od normálu. Ve volném čase se věnuje práci na chalupě a cyklistice. Mimo také rád plave, věnuje se otužování a duchovnímu rozvoji. Celý život se řídí pravidlem "Kdybych cokoliv naplánoval, tak to 100 % nevyjde." Proto raději nic neplánuje a nechává se překvapit tím, co přijde.
1. Vaše kniha je psaná jistou formou rozhovoru. Jde ale o rozhovor bez přímého tazatele, jako byste rozmlouval sám se sebou, se životem, s bohem… Jak to je?
V lednu 2019 jsem pro zajímavost (bez cíle pustit se do autobiografie) oslovil naši kamarádku, která je šéfredaktorkou jednoho křesťanského tříměsíčníku a poprosil ji o 10 otázek na téma životní autobiografie. Poté, co mé odpovědi trvaly něco okolo dvou měsíců a měly 20 stránek jsem si poprvé uvědomil, že se začíná něco tvořit. Když jsem měl napsáno, poprosil jsem o dalších 10 na téma škola, dalších s pracovním zaměřením a posledních na téma zdraví. To jsou ty nosné páteřní otázky, jenž nesou celý knižní příběh. Já jsem se do této formy vcítil a dalšími dílčími podotázkami jsem vyprávění prohloubil. Forma rozhovoru má jednu ohromnou výhodu, čtenář/ka se nemusí vracet ve vyprávění, když od knížky odběhne kvůli něčemu důležitějšímu, prostě si řekne “Tuto odpověď jsem už četl/a.” Další rovinou je fakt, že jako dyslektik u delších myšlenkových souvislostí prostě usínám :-).
Knižní rozhovor je tedy kombinací obojího. Uvědomil jsem si, že na takovéto množství textu musím začít pohlížet jako na vznikající těleso, které se musí ještě opracovat (popřehazovat dané otázky, porvat se s mou dyslexií, atd.). Myšlenka, vnuknutí nebo začátek Božího díla. Ať to pojmenujeme jakkoliv, něco (v případě Boha - někdo) nás životem bezesporu vede.
2. „Život je tak jednoduchý“ je vaší osobní zpovědí o životě s DMO (dětskou mozkovou obrnou). Zaměřujete se v ní nejen na dětství a dospívání, ale také na své rodinné zázemí, školu a další životní i osobní okamžiky. Co vás vedlo k tomu takovou knihu napsat?
Už jsem to v trochu naznačil, začít psát ve mě vyvolal pocit ucpaného psychologického septiku :-). Mezi lidmi celý život občas vnímám, že málokdo rozumí mému životnímu postoji, Možná je to i má neschopnost najít si kolem sebe lidi, kteří by mi rozuměli, já nevím. V období dospívání a v mládí jsem byl hodně rád středem pozornosti (někdo by řekl kecka, žvanílek), na druhou stranu mám trochu beranitou povahu, což se projevilo tím, že jsem nedbal rad starších a zkušenějších. Vše jsem si musel vyzkoušet a ve výsledku poučit se sám. V roce 2015 v mém životě vygradoval jeden vztah, který tuto mou zatvrzelost uchopil za opačný konec pomyslného provázku. Nikomu jsem nic neřekl (ani má žena nic netušila), vytvořil si složku v PC, oslovil kamarádku a začal jsem si ťukat do klávesnice. Ještě další 3 roky ve mě myšlenky rostly, mezi tím jsem odpromoval a koupil chatku a po Silvestru 2018 se doposud prenatální myšlenky rvaly na svět.
Druhým impulsem byla bezesporu má zkušenost z prostředí, ve kterém jsem vyrůstal - mezi dětmi se zdravotním problémem (nerad používám postižení nebo hendikepovaní). Bytostně se mi do podvědomí vrýval kladný postoj, jak k mé výchově přistupovali mí rodiče (denně jsem byl doma), oproti tomu mi bylo mnohdy úzko, když jsem denně přes týden opouštěl kamarády, kteří museli být v přilehlé ubytovací budově při základní škole Jedličkova ústavu v Liberci. Jak jste na youtube kanálu krásně pojmenovala, rád bych knížkou varoval před určitou rezervovaností při setkáni s lidmi se zdravotním problémem a tím, že: “...i přesto, že ta dnešní doba je k postiženým otevřenější, pořád to není úžo, žůžo, labůžo.”
Poté co jsem poznal mou paní, jsem, mimo jiné, vlítnul nejen do pomyslného milostného inkubátoru, ale klubalo se i jiné smýšlení a tvořila se cestička k teologii a filosofii, jež je služkou teologie. Název autobiografie je v podstatě určitým filozofickým provázkem lákajícím čtenáře knížku otevřít a začíst se. “Život je tak jednoduchá, ale my…”. Co my…?, jak pokračuje dál tato nedokončená věta?
3. Bylo pro vás složité takový text napsat? Přeci jen je velice osobní a
v mnohém velmi otevřená. Nebojíte se, že nebude kladně přijata právě pro
svoje téma?
Při psaní vzpomínek si asi Pán Bůh použil to, co je mi vlastní, nebo to s čím se ve vztahu k Němu nedokážu prozatím odloučit - v mládí mnou vnímaný exhibicionismus (být středem pozornosti), beranitou povahu. V neposlední řadě se asi rozhodl uvolnit v mé pomyslné životní nádobě ten výše zmiňovaný psychologický zanesený septik :-). Nevím, jestli jsem to dobře formuloval, až si mě k sobě povolá, pokusím se ho na to s pokorou zeptat, ale do jeho dílny se mu hrabat nebudu, sám to taky bytostně nesnáším.
V žádném případě nechci být jako bulvární tisk, který píše to, co lidi chtějí slyšet. Jeden z mých učitelů, který mě učil tržní hospodářství, prohlásil: “Tržní je od slova trhnout, okrást, zmačkat, zlikvidovat a zahodit.” Touto cestou fakt nepůjdu. Na tuto myšlenku navázala jiná, která vyplynula s rozhovoru s kamarádem (v životě se ty 2 osoby nepotkali), “I kdyby vydání knížky pro tebe bylo finančně prodělečné, už to, že si ji někdo přečte a třeba ho nenechá netečným (potěší ho, nebo naopak naštve), je pro tebe nezaplatitelnou devizou.”A pak že neexistuje něco nebo Někdo, kdo navazující myšlenky nespojuje v jeden celek.
4. Bylo pro vás v životě něco opravdu těžké, na co jste chtěl
primárně v knize upozornit? Přeci jen jste vyrůstal v době, kdy se
lidem s postižením mohlo o nějaké inkluzi ve školství nebo i
v zaměstnání jen zdát a asi nebylo snadné se vyrovnat se svojí odlišností,
zvlášť třeba v pubertě.
V době, kdy jsem dětské kamarádské vztahy žil mě to až tak těžké nepřipadalo, prostě jsem zdravotní obtíže bral tak, že jsou, byl jsem na ně zvyklý a to jak u sebe, tak i u ostatních. Bylo pro nás (mě a Luboše - úhlavního přítele) naprosto automatické, že třeba při přesunu dětí na oběd jsme vzali někoho na vozíku, vůbec jsme nad tím nepřemýšleli, že bychom se zachovali jinak. Až v pozdějším věku (v 15, 16, 17 letech) jsem si pomalu začínal uvědomovat rozdílnost ve výchově a začínal jsem si uvědomovat hodnotu rodičovské disciplíny. Na učilišti jsem byl na internátě, kde jsem začal pociťovat nedostatečnou inkluzi ve výchově na základních školách. Zdraví vymetali diskotéky nebo měli první lásky, já jsem poznával okolí, což byla zase určitá forma fyzického tréninku. Vrcholem uvědomujíc si odlišnosti byla zkušenost, když kamarád, který uměl jezdit na kole dřív, než já začal chodit o francouzské holi, potom měl už obě a teď je už upoutaný na vozík. Ve vztahu k zaměstnavateli jsem jakoukoliv zkušenost nestihl načerpat (nemůžu popsat). Do prvního zaměstnání jsem nastoupil v září 1989 a v listopadu byla Sametová revoluce. Komunální služby se rozpadly a já jsem rovnýma nohama začal podnikat (neměl jsem zaměstnance). Celá 90 léta jsem se živil jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ).
První zkušenost s přístupem zaměstnavatele k osobě se zdravotním problémem jsem měl v podstatě až po roce 2001 když jsem se přestěhoval do Olomouce. To už inkluze sice byla, ale pořád byla v plenkách (pořád se zaměstnavatelé učili, jak k těmto lidem přistupovat).
Mohu-li zkušenost s prvním zaměstnavatelem (po roce 2001) shrnout do pár vět, asi bych řekl, že to bylo oboustranné hledání správného přístupu, kde to občas jiskřilo. Já jsem byl zvyklý spoléhat se sám na sebe, což v týmu moc nefunguje. Ze začátku jsem pracoval na elektro oddělení což bylo k zažité fototechnice velmi blízko. Po 2 letech jsem přešel na oddělení piva, vína a minerálek, což ve výsledku znamenalo tahání zboží na paletách ze skladu na prodejní plochu. A zde jsem byl zase u fyzické práce, kde jsem čerpal z kondičky, kterou jsem trénoval od dětství (aspoň tak jsem to přijímal a smiřoval se s tím, co jsem musel dělat).
5. Za těch několik let se v této oblasti hodně změnilo. Máte dojem, že nyní to mají lidé s postižením v něčem jednodušší? Je něco, co vám momentálně usnadňuje život oproti době, kdy jste vyrůstal?
Duchovní oblast potřebuje určitý čas a odstup. Tím mám samozřejmě, mimo jiné, na mysli i nauku, jak jednat s druhými (to se ve své podstatě učíme celý život), to se nevybuduje za rok, ani za dva. Ano, za 33 let se mnohé v inkluzi (nejen ve školství) změnilo. Existuje asistenční služba při vyučování na základních školách, jako jedni z prvních začaly fungovat Waldorfské školy (výběrové základní školy s individuálním přístupem), vznikly profese asistenčních služeb, které za určitých podmínek jsou hrazeny pojišťovnami a jiné. V této oblasti se udělalo kus poctivé práce. Lidé, kteří se umí se životem porvat (jak se říká, trochu v tom umí chodit) si dokážou vykomunikovat finanční podporu - ať se jedná o příspěvek na invalidní vozík, berle nebo i polohovací postel. V tomto se lidem se zdravotními obtížemi dost otevřely velké možnosti. Pro lidi v seniorském věku přichází služba Paliativní péče v podstatě až po roce 2002 (což je 13 let po Sametové revoluci - 13 let pomyslné duchovní zrání, než se něco začalo dít) byť její počátky sahají do poloviny 19. století. Co se týče rehabilitačních pomůcek, i zde se domnívám, že podnikatelé, v této oblasti zapálení začali závodit ve výrobě a zdokonalování sortimentů.
Na druhou stranu si neodpustím podobenství o dvou přitahujících se magnetech s opačnými póly (popisuji to i v knížce), kdy tam, kde se klube něco ku prospěchu druhým, se klube i negativní stránka. Mám tím samozřejmě na mysli již výše popsané tržní hospodářství (v tomto konkrétním případě třeba běžně vyskytující se skutečnost “A co z toho do kapsy kápne mě?”.
Pokud teď budu jednostranně zasednutý, tak se omlouvám, ale domnívám se, že listopad 1989 mnohé uvolnil a dal příležitost k větším možnostem a dynamice. Na druhou stranu se ale domnívám, že nikdo z nás nemá právo soudit v takovémto časovém rozsahu (několika generací). Ano, mohl by, ale to by jeho zralý věk musel být 200, 300, 400 let, aby posoudil, co bylo dobré za Habsburků, co za Masaryka, co v období studené války a co za demokracie po roce 89.
Komentáře
Okomentovat