Radosti a to ostatní - Leden 2023

Kdo mojí tvorbu sleduje na youtube, tak už je pár let zvyklej na to, že vždycky začátkem měsíce vyjde delší vlog, který mapuje měsíc předchozí – co u nás událo, na jaké kultuře jsem byla, co jsem dostala za nové knížky nebo třeba audioknížky a tak vůbec. Ale je pravda, že občas na něco zapomenu a že ne každý mě na YT sleduje. Samozřejmě všechno, co dělám – no dobře, ne úplně všechno, ale poměrně značnou část – můžete sledovat i v rámci článků na reportů na kulturne.com, na facebooku nebo instagramu, ale leto jsem s řekla, že bych vám vždycky něco dala i sem. Takový krátký shrnutí spolu s nějakýma fotkama. Ať i ti, kdo sem zabloudí a neznají mně odjinud, vědí, kdo za tímhle blogem stojí.

Leden jsem začala celkem stylově, kinem, protože kultura je něco co potřebuju k životu, díky čemu dýchám, co mě tak nějak drží v chodu a na nohou, když je mi ouvej. Je fakt, že do kina nechodím nijak často, protože si vybírám především artovější a zahraniční filmy, které se většinou promítají jen jeden jediný večer. I když je pravda, že teď v únoru bych ráda hned na dva filmy, což se moc nestává – ale o tom až začátkem března, případně aktuálnějc na mém facebooku nebo instagramu. V lednu jsem každopádně vyrazila na Osm hor, podle knižní předlohy Paola Cognnettiho – mimochodem ta knih je skvělá, tu si určitě přečtěte, pokud neznáte, navíc vyšla i jako audiokniha, kterou bych si taky moc ráda poslechla. A upřímně? Bála jsem se, že to nebude dobré, že budu zklamaná, že mi ten film nepředá to, co v sobě ukrývá kniha. Ale byl to neskutečně skvělej zážitek, silnej, velmi emotivní, neopakovatejnej a jedinečnej.

No a u kultury ještě chviličku zůstaneme, protože jsem měla tu možnost jít fotit jednu skvělou a
inspirativní vernisáž mýho známýho Pavla Peloucha, který je nejen skvělý malíř, ale taky hráč na didgeridoo – mockrát sem se díky jeho hře dostala do neskutečnýho klidu a takovýho podivnýho duševního rauše, hodně mi v jednu chvíli tímhle pomoh – a mimo to skvělej chlap. Že takhle krásně maluje, jsem fakt netušila a bylo hrozně fajn ho poznat i z téhle stránky a nějak nahlédnout pod pokličku toho, co tak dělá ve volný chvíli a co ho naplňuje kromě hraní.

Taky jsem na instagramu založila novou videorubriky „ČTYŘI UŠI“, která přináší nejžhavější novinky ze světa audioknih, protože jsem jejich velkej fanoušek a fakt toho vyposlechnu celkem dost. Pro ty, koho by tohle zajímalo, doporučuju se podívat, navíc na mém YT kanále mám  pravidelnou rubriku o tom, co jsem zrovna slyšela pěkného a jak se mi to líbilo. Mimo to určitě můžu moc doporučit aplikaci od Českýho rozhlasu, který pravidelně vysílá spoustu skvělý četby na pokračování – ať už tý český nebo zahraniční. Teď zrovna tam můžete slyšet Šeptuchy, což je jedna z knížek, který se mi v loňským roce hodně líbily. Tak to jen takový malý doporučení pro ty, kteří čtou rádi i ušima. J 

Co bylo úplně a totálně vrcholově skvělý byl bazar vín a hraček v mojí oblíbený kavárně a knihkupectví Jednota, kde jsem si koupila booží plyšovou rustikální krávu, dala si výborný kafe a přispěla spolu s ostatními na dobrou věc. Jednotu mám hrozně ráda jsem tam hodně často - nejen jen ak relaxačně, kdy sedím ve výloze na polštářkách, čtu si, poslouchám nějakou audioknížku, pracuju nebo jen tak vejrám ven, ale i "pracovně", kdy chodím na spoustu výborných akcí, který dělají - koncerty, besedy, autorský čtení...určitě je tu tenhle rok budete docela často vídat, takže až zavítáte do Tábora, tak se tam určitě zastavte. A kdyby vás to zajímalo, tak na týhle akce se vybralo celých 19 000,-, které šli na pomoc Ukrajině - v Táboře máme přímo organizaci, která takhle pomáhá a to nejen finančně, ale i materiálně.

Co nebylo úplně veselý, byla moje návštěva alergologie, kam jsem byla objednaná už od léta – celkem paradox, že na takovouhle věc čekáte skoro půl roku, ale když to jinak nešlo. S mejma problémama a diagnózama to bylo celkem na dlouho, protože je vždycky hrozně důležitý aby doktoři nebo kdokoli, kdo mě ošetřuje, věděl, jaký mám problémy a podle toho k mýmu tělu přistupoval. Nakonec se ukázalo, že mám prakticky alergii na počasí, respektive na prudký změny teploty. Navíc je moje tělesná teplota vždycky o něco vyšší, než u jiných lidí, což je dáno právě mojí diagnózou – už jsem o ní kdysi psala, tak se klidně proklikněte, koho to zajímá – a taky tím, že mám jen jednu ledvinu a tím pádem moje tělo v rámci termoregulace, zpracování nejrůznějších vitamínů a v neposlední řadě tekutin, funguje a pracuje trošku jinak. No, dostala jsem na to léky, aby mi bylo líp a nějak se s ním musím naučit žít. Jako se vším, co se mého zdraví a trablů týká.

Takže pak bylo trošku třeba zlepšit si dny, k čemuž hodně přispěl náš třídní sraz se základkou, respektive s druhým stupněm. Joo to bylo veliký a musím říct, že ačkoli jsme nebyli bůh ví jak pevná parta a ani teď si nějak intenzivněji nepíšem, – někteří jsou třeba mezi sebou v kontaktu víc, některý míň, některý vůbec – tak tyhle naše srazy jsou vždycky hrozně fajn. Máme si co říct, rozumíme si a vždycky si to umíme užít. Takže návrat brzo ráno, plná dojmů, s holkama jsme šli ještě nad ránem tancovat…fakt jsem ráda, že jsem šla, i když se mi v jeden okamžik úplně nechtělo. 

No, a protože jsme u kultury začali, tak u ní i skončíme. Poslední lednový den jsem si totiž vyrazila do divadla. Tentokrát ne úplně pracovně, minimálně jsem nemusela vyloženě fotit, to zase někdy příště, i když, i tomhle představení budu psát. Smrtholka je výborný a strašně dušemrdní představení o smrti, o tom, co je v životě důležitý, o bolesti duše, která se nedá utišit ani vyléčit a o velikém přání zemřít, i když nemáte vyloženě odvahu k tomu ukončit svůj život sami od sebe a tak se trošku motáte v kruhu. Literární předlohu má na svědomí výborná česká spisovatelka Lucie Faulerová, která se i podílela na scénáři, což je opravdu hodně znát a z celé inscenace je to vážně cítit.

 

 

Musím s potěšením konstatovat, že leden byl skvělej a ten začátek novýho roku a jeho první dny a týdny jsem si fakt užila. Doufám, že to takhle tenhle rok bude fungovat a vypadat a že se mi třeba i splní jedno moje veliký přání. Ale o tom až jindy, časem…to si nechám zatím pro sebe.