Queer literatura, lidé a my

Nedávné čtení knížky „21“, o které jsem vám tu už psala a taky jednoho z nejnovějších queer YA románů „Felix až navěky“ mi vnuklo jistou myšlenku. Navíc se pomalu, ale jistě blíží letošní pride, což s tím, co bych tu dneska chtěla říct, taky dost souvisí. V obou těch knížkách je totiž hrozně hezky vidět, jak se k lidem s jakoukoli odlišností chováme, jak je vnímáme, jak na ně nahlížíme. A co si tak všímám i ve svém okolí a na různých skupinách na sociálních sítích, – a to i v komentářích u příspěvků, které s tímto tématem přímo nesouvisí, což mi fakt nejde do hlavy – nejsme některým věcem až zas tak nakloněni a netolerujeme je natolik, jak se tváříme, respektive jak se snažíme tvářit. A je úplně jedno, jaké máme společenské postavení, vzdělání, jestli jsem muži nebo ženami, jestli máme nebo nemáme děti, jak jsme vychováni – i když zrovna ta výchova v tomhle hraje asi tu největší roli, co si budeme nalhávat. A v tom vidím dost zásadní společenskej problém. Vlastně mi to vnuklo i takovej nápad tohle téma otevřít na některém instastreamu, takže jestli tu mám někoho, kdo by do toho šel, – ideálně samozřejmě z vlastní zkušenosti homosexuála, bisexuála, trans procházejícího „proměnou“ nebo cokoli dalšího – tak klidně napište. Budu určitě ráda.

Ale zpátky k tý toleranci a hraní si na toleranci. Jak už jsem psala, v obou knížkách je tohle hodně vidět a to navíc v mnoha různých obměnách – ať už z pohledu rodinných příslušníků – hlavně tedy rodičů, pro které je tohle asi vždycky velkou změnou a něčím, s čím se musejí vyrovnat, přátel, spolužáků, kantorů. Minimálně od kantorů bych totiž v tomhle čekala maximální pochopení, vstřícnost a tak nějak profesionální přístup, kterým by měli jít příkladem především spolužákům člověka, který si coming outem prochází, případně právě prodělává třeba hormonální léčbu, operace a další věci spojené se změnou pohlaví, ve kterém se cítí být skutečně sám sebou. Protože kdo jiný má dětem přinášet do života ty správné hodnoty, tolerantní přístup a další věci…jasně, rodiče v tomhle taky hrajou velkou a zásadní roli a děti už od nich s nějakými názory do školy přicházejí, ale přeci jen, ta škola je v nich buď může posílit a ukázat jim, že jsou správné nebo jim ukázat jinou cestu, jiný pohled a navést je na jinou cestu. Protože právě kantor ve finále s dětmi tráví většinu jejich dne a tím pádem i času.

Třeba v tom Felixovi je moc hezky vidět, jak jsou s tím jeho kantoři v pohodě. Což může být sice dáno hlavně tím, že jde o uměleckou školu s takovou velmi odlehčenou výukou, která je směřována především na rozvoj kreativity a dovoluji si tvrdit, že v takových kruzích jsou podobné věci…nechci říct, že běžné, ale rozhodně mnohem lépe přijímané a tak nějak tolerovanější a přijímané s nadhledem a velkým pochopením. Naopak jeho otec si na vše zvykal mnohem hůř, což je ale z jedné strany naprosto pochopitelné. Dost dlouho žil totiž v domnění, byť milném, že má doma dceru. A zvyknout si po nějakých čtrnácti letech na to, že vaše dcera je vlastně kluk, který si nepřeje mít dlouhé vlasy, prsa, menstruaci a kterého do hezkých šatů a krátkých sukní zkrátka nedostanete, je brutálně náročný úkol. Nejenže se totiž musíte vyrovnat právě s tímhle novým životním okamžikem, ale navíc se vám vaše dítě začne doslova měnit před očima, přijme nové jméno, které je pro něj sice přirozeností, ale pro vás jakožto rodiče zkrátka ne. A to je úkol, který vyžaduje nadlidské úsilí a rozhodně to není věc, která vám přehodí myšlení ze dne na den. To zkrátka a dobře není možné a můžete se snažit, jak chcete moc.

„Jenom jsem se usmál a přikryl tě. Vypadal jsi tak sladce. Knihu jsem ti vzal, položil ji na stoleček kousek od tebe a šel si lehnout k tobě. Teď budeme trávit oba více času s knihou v ruce, pomyslel jsem si. Nikdy nesuďte knihu podle obalu a podle stran, protože pokaždé v sobě skrývá úžasný příběh plný emocí, které prožíváte s hlavním hrdinou.“

Tahle malá ukázka z povídkové knížky „21“ – koho by zajímal můj komplexnější názor na ní, může mrknout na delší zhodnocení, které jsem o ní nedávno vydala – to všechno vystihuje vlastně celkem hezky. Protože, ruku na srdce, kdo z nás aspoň jednou v životě nehodnotil člověka podle toho, jak vypadá, jak se obléká, co poslouchá za hudbu, jestli čte knihy nebo dává přednost filmům, seriálům nebo třeba online hrám. Právě v knížce Dity Čadilové je krásně vidět, kam až může nepochopení a odsouzení na první dobrou vést. Zvlášť v případě lidí s odlišnou sexuální orientací, než je ta naše, kterou často považujeme za tu jedinou správnou – což je mimochodem blbost, to tu snad všichni víme a není třeba to tedy opakovat.

Ono je určitě super, že se o takových tématech píše, - protože knihy nás mohou mnohé naučit, pokud jim budeme naslouchat - že se o nich veřejně mluví a že přestávají být něčím, co je tabu, o čem by se mělo mlčet, co by se mělo skrývat, co zkrátka není normální a běžné a podle standardů. A je strašně jednoduchý jakoukoli člověčí odlišnost odsoudit aniž bychom se jí snažili poznat, pochopit, promluvit si s dotyčnou osobou, vyslechnout ji a porozumět tomu, co právě prožívá. Protože…ruku na srdce a úplně na rovinu. Právě otázka odlišné sexuální orientace se může jednoho dne dotknout i nás. Ať už jako rodičů, prarodičů, klidně i partnerů.

Můžeme v tomhle směru zaujímat jakoukoli roli, dohromady je to asi i jedno, ale měli bychom zaujmout ten jediný a správný postoj. Ono se totiž pak snadno může stát, že dotyčného ztratíme. Možná jen na chvíli, než se situace uklidní, možná už napořád a už si k sobě nikdy cestu zpátky nenajdeme nebo navěky, protože naše rozhodnutí a postoj – pokud se ta negace nakumuluje i od jiných a dotyčný v nás nenajde podporu a pochopení – můžou mít fatální a nevratné následky. Tak…zkuste své blízké skutečně poslouchat, pochopit je a podpořit je v jejich rozhodnutích a životních krocích, které sice nemusí na první dobrou pochopit, ale ke kterým si lze najít cestu.