Může být život čistý a beze šmouh? Dají se lidské emoce vyprat ve vanishy?

Jak jsem nedávno na instagram napsala, lidi si hrozně moc a hrozně často přejí život a svět beze šmouh, beze skvrn, tak nějak bez prachu a bláta. Jenže realita je holt někdo jinde a i prach a bláto patří k žití. Jedno se zbavíte, když zaprší, druhé se po dešti objeví. A ani tomu dešti, krupobití a nečasu se člověk nevyhne a tak silný vanish aby vystačil na životní bordel a špínu zatím ještě nikdo nevymyslel. Mistr Propr by si možná poradil, ale i o jeho moci mám silné pochybnosti. Zkrátka a dobře, i negativní věci, takové, co se nám nelíbí, co nám třeba přidělají starostí a vrásek, co nám trošku znepříjemní dny, prostě patří k člověku a jeho běžnému běhu dní. S tím se holt nic neudělá. I když…

…i když i takového světa se třeba jednou dočkáme. A dost možná, že už brzo. Minimálně prostřednictvím románu Libora Ondřicha, který si takový svět beze šmouh vytvořil a předkládá je teď milovníkům utopií a paralelním realitám světa našeho, který se nám občas může jevit jako nehezký. Očista, což je název pro tenhle román poměrně příznačný, nás zavede do ne natolik vzdálené budoucnosti, kterému vládne veselí, pozitivní myšlení, klid a mír. I když i tohle je jistá utopie v utopii, protože lidské myšlení, pocity a s nimi i spojené chmury a splíny se vyhladit nedají. Ne, že by se o to vláda tohohle světa nesnažila, to zas jo, dokonce si na výcvik k pozitivitě a nápravu lidského smýšlení vybudovala speciální…výcvikové tábory, instituce, tábory?, říkejte si tomu, jak chce, ale místní praktiky nejsou úplně pozitivní a veselé. Spíš naopak. Jsou to metody vskutku kontroverzní, možná kruté a zvrácené, nicméně celkem účinné. Minimálně se to tak jeví. Do doby, než nás do tohohle světa zalitého sluncem, do světa bez mráčků, bez slz a chmurných myšlenek zavede hlavní hrdina téhle knížky.

Ten se totiž chtě nechtě takovéhle očisty, převýchovy, pocitového přesměrování musí zúčastnit a přináší nám tak velmi autentický a v mnoha směrech velmi svérázný pohled na to, jak svět po Očistě i během ní funguje, jaký má místní režim a politické uspořádání vliv na lidstvo, ekonomiku, tak nějak životní posun všeobecně ve všech směrech lidského vědění. A že je ten dopad ne vždycky pozitivní, jak by si místní vlády přály, je nám všem snad jasné. No, co si budem, takováhle zkušenost a s ní spojená vnitřní i vnější nespokojenost si prostě žádá revoluci. Nebo minimálně pokus o vzpouru. Jenže to člověk nezvládne sám, na to je třeba mít po svém boku víc lidí, kteří mají stejné myšlení, vnímají věci stejně, nebo aspoň dost podobně a kteří mají dost odvahy na to, postavit se mocnosti, která aktuálně světu vládne a udělat si svět skutečně takovým, jakým bychom ho chtěli mít. Protože tak to zkrátka je. Svět bude vždycky, za každých událostí, skutečností, možností i za všech vlád takový, jaký si ho uděláme. V ničem jiném to tajemství není.

Libor Ondřich vypráví ústy svého hrdiny, vlastně můžeme říct, že i hrdinů, velmi silný příběh o tom,
kam se můžeme dostat, pokud necháme zajít věci do extrému, pokud nějak, jakkoli narušíme, nebo dovolíme narušit, harmonii, která je tu od nepaměti. Protože život a svět nejsou jen černí nebo bílí, jsou plné barev, které se občas rozdělí a mi tak na ně nahlížíme z mnoha barevných spekter jako přes duhová sklíčka. Občas se všechny barvy slijí v jednu špinavou břečku, která připomíná špinavou vodu z vodovek rozverného dítěte, které plácá jednu barvu přes druhou v naději získat tu jednu jedinou nejkrásnější. Autor svůj příběh navíc předkládá s kapkou černého humoru, který tu možná nesedne všem, ale celý příběh příjemně odlehčí a dodá mu takovou milou, sladkou kapku.

Je fakt, že právě tahle sirupová kapička celý příběh zahustí, ale zároveň tak nějak stáhne všudypřítomnou hořkost. Na čtenáře tak čeká nejenom skvělý čtenářský zážitek, poměrně zdatně vypsaný jazyk, velmi čtivý příběh a plastické, doslova živoucí postavy, ale i pestrá směs chutí, kterou bude chtít poválet na jazyku a patřičně vychutnat. A právě takhle by měl správný příběh působit. Měl by být vnímán všemi smysly, měl by být co nejpestřejší, nejbarevnější a nejchutnější. Takový aby ve vás i po dočtení nějakou dobu rostl a rezonoval. Tohle se nestává každé prvotině, ale osobně mám za to, že tahle knížka má velký potenciál to dokázat. Stačí jí dát šanci, otevřít ji a otočit první stránku.