Vydat si vlastní knihu. Sen, který není pro každého

Slibovala jsem vám texty ze světa knihy. Menší reporty, zamyšlení a další věci, které mne v kontextu programu napadají. Chtělo to trochu příprav, probrání všech poznámek a tak podobně, takže první text vykopávám až teď. Nicméně je to jeden z textů, který bych ráda posílala dál. Bude, respektive je, totiž věnovaný autorské tvorbě, publikování a celému tomuhle procesu. Aspoň teda z mého pohledu a to jak toho pracovního, tak i osobního, pokud to tak můžeme nazvat. V současné době totiž píše čím dál tím víc lidí, nebo to tak minimálně vypadá. A všichni by si svoji knihu chtěli vydat, chtěli by ji vidět na pultech knihkupectví, na reklamních bannerech v metru, chtějí si číst pochvalné recenze v novinách a časopisech. Jenže málokdo z těchto autorů ví, co tenhle proces skutečně obnáší, co je pro vydání knížky třeba udělat, co je pro splnění takového snu třeba podstoupit a třeba i obětovat.

V první řadě je totiž třeba si uvědomit, že mít napsanou knihu je skvělá věc. Člověk má k tomu příběhu, nápadu, postavám a námětu velmi osobní až intimní postoj, který se horko těžko potlačuje. Nikdo nechce slyšet, že jeho nápad není vrcholem originality, že není dobrý na první dobrou, že má svoje mezery a mouchy, že je třeba na něm pracovat nebo že se danému nakladatelství třeba nehodí do plánu a koncepce. Tenhle proces chce velkou dávku sebezapření, sebereflexe a především pokory, která ovšem často novým autorům, především tedy těm mladým, řekněme třeba od patnácti do třiceti let, celkem chybí. Za což ovšem můžeme vinit možná jejich rodiče a příbuzné, kteří, logicky, ve svých ratolestech vidí jen to hezké. V tomhle případě tedy nesmírně nadané autory, kteří prorazí se svojí prvotinou, ideálně další z mnoha fantasy sérií, budou zváni do různých pořadů a na lednici nebo speciálně založené nástěnce slávy budou přibývat dlouhé a skvěle vedené rozhovory a recenze.

Představa je to hezká o tom žádná. Pravdou ovšem je, že něco takového se povede tak jednomu člověku z tisíce. A i ti na sobě a n svých textech musí tvrdě makat, dřít a rozhodně nesmí být pyšní hned od prvního momentu. Vlastně nesmí být pyšný nikdy, ani v okamžiku, kdy se člověk v literární branži skutečně prosadí. Takže, jestli i tohle čte nějaký psavec, někdo, kdo touží po vydání vlastní knihy, tak na tohle myslete. Tenhle přístup je totiž půlkou úspěchu. Bez něj to nepůjde a nikdo vás nebude brát vážně.

A co byste měli ještě vědět? Aspoň minimální znalost literárního trhu je v tomhle případě nutností. Ono to totiž není jen o tom, napsat knihu a jen tak na blind ji poslat všem nakladatelstvím, která najdete na googlu nebo vyeliminovat aspoň tak, jejichž knížky čtete. Podstatný je nabídnout svůj rukopis těm, kteří se na daný žánr primárně zaměřují, mají ho standardně ve svých edičních plánech, cílí na určitou skupinu čtenářů. Zkrátka a dobře váš text se musí potkat s tím správným nakladatelstvím a člověkem, který vám k němu dá adekvátní zpětnou vazbu. Jasně, může se stát, že nedostanete odpověď v jakou doufáte, nebo se vám odezvy nedostane vůbec, ale pokud máte dostatek odvahy a vůle, můžete to zkusit zas a znovu.

Možností je v současné době nespočet od samonákladu, přes různé kampaně, po klasická nakladatelství nebo literární soutěže – těch je mimochodem každý rok vypisováno hned několik a minimálně tam máte jistotu, že se vám dostane hodnocení a komentáře k vašemu textu od lidí, kteří se v téhle branži už nějakou dobu pohybují a dokážou vám tak poradit, nasměrovat vás správným směrem, předat vám svoje zkušenosti. A to je hrozně moc cenná věc. V každém případě je tohle důležitý krok tím správným směrem. A když si necháte poradit, máte skutečně šanci uspět a docílit právě těch recenzí a rozhovorů, které si budou moci vaši rodiče připnout slušivou magnetkou na lednici.