O velkém smutku a prvním kroku do neznáma //O jednoho víc part 1//

„Tajili sme to dlouho a sme za to na sebe fakt hrdý... A teď vážně. Takhle teď vypadá kde kdo. No spíš kdejaká, že jo, leda by to byl chlap s pivním pupkem. No...já takhle nevypadám a vypadat nikdy nebudu. Pokud neztloustu. Jen sem tím chtěla říct, že ne každá ženská má tu možnost takhle vypadat a že přijmout tenhle fakt - kterej dohromady úplně popírá část vašeho údělu na Zemi a jistou část vaší podstaty - je občas kurva těžký přijmout. Takže si odpusťte kecy typu, tak kdy budete mít miminko, dokud nemáš dítě, neznáš pravej smysl života atd. Nehledě na různý maminkovský kafrání budoucích matek nebo těch, co už nějakýho replikanta mají. Ne vždycky je to to, co chce člověk slyšet. Zvlášť v případě, že je na tom stejně jako já. Ono to totiž kurva bolí a navíc je to často vrchol nevychovanosti a netaktnosti. Takže tak...“

Tohle je příspěvek, který jsem loni, nějakýho 20. března. Pravda, drobátko ze vzteku, ale taky ze smutku a z momentálního pocit, že jsem tak nějak sama a že ztrácím něco, někoho…znáte to? Ten pocit, že se vzdalujete těm, které máte rádi, protože se v životě posunuli, mají jiné starosti, zájmy, jiný středobod svých malých vesmírů, do kterých přestáváte patřit, protože ubývá času a právě těch společných, sdílených okamžiků. Tenkrát jsem ještě neměla ani ponětí o tom, že se v hlavě mýho Martina rodí, no dobře v tu dobu možná ještě ne, ale dost možná jo, celkem dobře promyšlený a zcela racionální plán, jak tyhle moje pocity odbourat a splnit mi moje nejvroucnější přání.

Jak ste už určitě pochopili, budu tu dneska řeč o dětech, o nenaplněnosti velkého snu a o jedné velké
bolesti, se kterou se peru už od nějakých šestnácti sedmnácti. Jasně, můžeme se bavit o tom, že je to dost dlouhá doba na to, aby se člověk s jistými zkušenostmi tak nějak srovnal, ale i člověk bez nohy stále prožívá fantomovou bolest v chybějící končetině a i jeho jistě trápí, že už jeho život nikdy nebude takový, jako býval. S tímhle je to v podstatě stejný. A protože věřím tomu, že takových je nás na světe víc, naopak jsem o tom skálopevně přesvědčená, a taky proto, že když to všechno začalo začali mi v tomhle našem online prostoru jistý věci celkem zásadně chybět, řekla jsem si, že právě proto, že moje cesta k vlastnímu potomkovi není a nebude jednoduchá, budu jí tady s vámi sdílet. Hezky krok po kroku, bez pozlátka, bez studu a nějaký cenzury. A nejen tady. Na youtube už vyšel první časosběrnej vlog, od prvních krůčků po nějaký první větší rozhodnutí a milníky a i na instagramu vás neochudím o nějaké sdílení aktuálního.

Tady najdete všechny články po štítkem „O JEDNOHO VÍC“, což je takové spojnicové heslo, kterým všechny tyhle svoje platformy propojím. Takže i na YT je vytvořen stejnojmenný playlist a na instagramu se všechny moje propojí právě tímto hashtagem. Možná by se ale na začátek hodilo říct, jak to vlastně se mnou je. To, že mám vrozenou srdeční vadu, respektive celý, poměrně komplikovaný syndrom – což znamená kombinaci různých, geneticky podmíněných problémů, zdravotních komplikací a takových podivných anomálií – už víte. Kdo, nemůže si přečíst tenhle text nebo mrknout na jedno spešl video, které jsem o tom dělala. Je dost možné, že na tohle tady v těhle svých článcích ještě párkrát narazíme, protože právě Noonanová, která tenhle můj syndrom tak nějak objevila a popsala – i když ani to úplně nejde, protože není jasně prokazatelný, co všechno může způsobit, takže jsem občas trochu pokusnej králíček, kterej vystřelí lékařský týmy z trenek tím, co všechno mám v těle jinak – ovlivňuje celej můj život víc, než bych občas chtěla. A samozřejmě i dost úzce souvisí s tím, o čem se tu budeme bavit.

Ale zpátky k věci. Když jsem začala pravidelně chodit na gyndu – mimochodem, nepodceňujte prevenci, to je zrovna v tomhle případě fakt hooodně důležitý – zjistilo se, že mám uvnitř pochvy – a pánové, co to čtou, teď prominou, ale jak jsem psala, bude to bez pozlátka a zcela otevřený – poměrně velkou svalovou přepážku, která ji podélně rozděluje vedví. Což nebyl nijak zásadní problém a nijak zdravotně to nevadilo ani při sexu – o panenství jsem přišla bez újmy, nějaký velký bolesti a nepohodlí – takže jsme to považovaly spíš za kosmetickou záležitost. No, v nějakých sedmnácti jsem ale usoudila, že mi to přeci jen jistý pohodlí způsobuje a že by to časem mohl být problém, protože bych jednou ráda nějaký děti – nebo aspoň to jedno, že jo – a v tu chvíli by to nějaké komplikace zkrátka a dobře způsobit mohlo. A tak jsem se rozhodla pro menší operační zákrok. Jo, příjemný to nebylo, stehy všude, – a věřte mi, že když jsem o ně ve sprše omylem zavadila, tak sem myslela, že se bolestí poseru – ale s tím zkrátka člověk musel tak nějak počítat. No a tady se ukázal docela problém. Ta přepážka mi totiž, dle tehdejší lékařské zprávy zasahovala až dovnitř a v podstatě rozdělila o dělohu na dvě samostatné komory. Ale opět mi bylo řečeno, že by to mělo být v případě budoucího těhotenství v pořádku. Zvlášť, když se o téhle anomálii ví a dá se tím pádem celý vývoj plodu a můj zdravotní stav pohlídat a nějak, v případě potřeby, zasáhnout.

Už je to docela dlouhý co? A tak si tady uděláme menší pauzu, aspoň do příště. On i mezi touhle událostí a dalšími řešeními, pro které jsem se, zcela sama a svobodně rozhodla, byl nějaký časový odstup, který znamenal v podstatě další rok mého života. Takže tečka a zase příště. J