1. Měla jsem tu možnost číst dvě vaše knihy – Hra na druhou a její volné pokračování Dvě prázdná místa. Tam se mimo jiné řeší i vztah starší ženy s o dost mladším klukem. Co vás vedlo k tomu zabývat se v knížce tímto tématem?
Když bych to vzala krátce: tak asi něčím neotřelým zaujmout. Popudit, popíchnout, to taky. Když vyjdete ven s něčím, co ti před vámi moc neotevřeli, nebo jen náznakem, nebo z opačné strany (mladší žena a starší muž – čehož je všude dnes už celkem dost), získáte něco navrch. Jedinečnost. A nalákáte, nebo taky (a s tím jsem dopředu počítala) zvíříte hladiny zvědavosti. Pořád jsou tu zažité, neprodyšné společenské konvence a předsudky, které jsou stále pro mnoho lidí nepřekročitelné a nepřipustitelné.
Psaly mi ženy mého věku, ale i o dost mladší, že je pro ně takové téma prostě nereálné, málo uvěřitelné. Jiné byly otevřené v podstatě všemu kolem toho. Já sama, ne až tak z vlastní zkušenosti, mohu s naprostou jistotou říct, že se takové věci kolem nás prostě dějí a dopadají různě. Hodně totiž záleží, co si jste a nejste schopni připustit, jak moc se ohlížíte doprava, doleva a co vlastně určuje vaše city. Protože na tom všem závisí, v čem budete žít: v pravdě nebo ve lži.
2. Hra na druhou se dočkala také audioknižního zpracování. To je vždycky poměrně úspěch a jakýsi další zlom v autorově tvorbě. Jaký z toho vy sama máte pocit?
S nápadem dát příběhu hlas přišel můj nakladatel Honza Eisler. Ve hře byla dokonce Tatiana Vilhelmová, ale ta nakonec odmítla. Kniha se namlouvala v době Covidu (druhé vlny) a Táňa tehdy prý namlouvala jednu knihu za druhou. Tak přišel Honza s návrhem, že Jana Stryková by to rovněž namluvila skvěle. A já hned souhlasila. I když mi přijde, že v určitých dějových liniích je až moc dramatická a emočně přehnaně vysoko, tak to namluvila velmi profesionálně. Já sama jsem jednu scénu slyšela naživo a byl to zážitek, kdy vám tečou slzy, protože nemáte naprosto tucha, jak jste něco podobného mohli napsat. Dodnes jsem za toto zpracování velmi vděčná. V případě volného pokračování Dvě prázdná místa se o audio verzi zatím neuvažuje. Až jak se bude situace vyvíjet na knižním trhu.
3. Spousta
autorů se snaží být v poměrně úzkém kontaktu se svými čtenáři, interagovat
s nimi nebo sledovat různé diskuse, komentáře a případně i recenze a
ohlasy na sociálních sítích. Jsou pro vás tyhle věci důležité? Snažíte se
z nich, řekněme čerpat nebo s nimi jakkoli pracovat při psaní další
knihy?
Vlastně až s poslední napsanou knihou jsem díky Instagramu přišla na termín: „betačtenář“ a kdo to vůbec je. V čem spočívá jeho pomoc a co je jeho úkolem. A je to jistě obrovská odpovědnost. Doteď všem moc děkuji. Myslím, že právě na Dvou prázdných místech se ukázalo, jak jsou tihle čtenáři pro vznik a produkci knihy důležití. Co do knihy nenuceně přidali. Hlavně na Instagramu jsem získala celkově přehled, nějakou konkrétní představu o dnešním knižním světě, žánrech, čtenářích, kritikách, a hlavně řadu fakt dobrých lidiček a přátel, kteří mě v určitých chvílích opravdu drželi a podrželi.
Asi každý autor při tvorbě prožívá, jak jsem to sama osobně nazvala, to své „prázdné místo“ v psaní – prostě se nedokáže pohnout z místa. Tápe, hledá, furt začíná znova, maže, seká se, hroutí, panikaří a nenávidí každé slovo, které napíše, protože mu to najednou přestalo dávat smysl a přijde mu to zbytečný. Jsem totiž autor, který jen tak něco nenapíše, pokud nemá fakt dobrý námět, v hlavě to musí naskočit automaticky, nic se nesmí uměle domýšlet, vymýšlet, nastavovat. To nesnáším! Musí to jít přirozeně, spontánně. Teď, tady a hned. Proto si nikdy nepíšu koncept, osnovy. Nikdy jsem to nedělala, ani na škole. Nejsem schopná je dodržet. Jedu, jak mi to v hlavě teče. Psaní je jako dýchání.
A vždy, když přesně tohle čtenářky/čtenáři v recenzích odhalí, brečím radostí, protože pak s jistotou vím, že se moje knihy dostaly do těch nejlepších rukou. Můj autorský, osobní kruh se uzavře a celý to dává smysl… můžu začít psát další knihu. A taky začít zase od začátku.
4. Hra na druhou má celkem uspokojivé zakončení a čtenář se dočká jakéhosi uzavření osudů všech hrdinů. Odkud se tedy vzal prvotní impuls k napsání pokračování? Měla jste spíš vy pocit, že je třeba ještě něco říct nebo si dodatek "vyškemrali" sami čtenáři?
Ne, první impulz vzešel určitě od čtenářů. Nelíbil se jim otevřeny konec a že si ho sami musí domyslet. Hledali další stránky. Byli mezi nimi i muži. Překvapivě.
5. Dvě prázdná místa vyšla poměrně nedávno. Dáte si teď od psaní pauzu nebo už máte v hlavě další příběh, který se hlásí o slovo?
V šuplíku mám rozepsané dva rukopisy, ale ani jede z nich nevím, jak v současnosti uchopit. Jak pokračovat. Křičí na mě, ale já po nich nedokážu sáhnout. Do hlavy se mi tlačí úplně nový příběh a jeho název si asi ukradnu právě z jednoho z těch uklizených rukopisů. Jediný, co vím, a to s jistotou, že se bude jmenovat: VONA. A to jsem tentokrát dost v předstihu, protože já většinou název vymýšlím až v procesu a v neskutečným stresu.
Bude to příběh protkaný osudy dvou žen, nabitý opět nevšedními prožitky a vztahy, zejména teda jedním, který mám už v hlavě, a pokud se mi celou myšlenku příběhu podaří na konci dovést ke své spokojenosti, což musí, chtěla bych tuto knihu věnovat dceři. Ráda bych, aby mé knihy do budoucna něco říkaly, otevíraly nevšední témata a nějakou tu chvíli v lidech kolovaly, než budou/ nebo možná ne zapomenuty.
Komentáře
Okomentovat