Ta kniha se toužila dostat z mé hlavy ven //5 otázek pro Valerii//

Valerie, což je velmi pěkný pseudonym, mimochodem, miluje hory, horské túry, jízdu na kole, moře, slunce. A samozřejmě své blízké a přátnátele. Ráda maluje, a psát jsem si přála už odmalička. V dětství si přála být novinářkou i spisovatelkou. Už jako malá holka jsem věděla, že napíšu nejméně jednu knihu. A to se jí splnilo. Nedávno vydala velmi silný román Sekta o síle ducha, odhodlání a velmi odvážné hlavní hrdince, kterou vám vřele doporučuju. Aktuálně ji čtu a brzy vám o ní povím víc. Teď ale dáme prostor autorce aby vám o tomhle příběhu něco prozradila.

1. Sekta je poměrně dost drsnou, brutální a, dovolím si tvrdit, že i v mnoha směrech emocionálně náročným příběhem. Odkud se vzal nápad napsat takovouhle věc?

Nápad napsat tuto knihu vznikal několik let. Naprosto souhlasím s tím, že je to emocionálně velmi náročná kniha a téma je dokonce extrémně kontroverzní, ale cítila jsem prostě obrovskou potřebu tu knihu napsat. Ona se toužila dostat z mé hlavy ven. 

2. Bylo třeba psi psaní nějakým způsobem rešeršovat? Přeci jen je tu dost různého vyšetřování, psychologických prvků…

Ano, strávila jsem spousty hodin hledáním nejrůznějších faktů a psychologických rad. Rešerše byly rozhodně nutné proto, aby ta kniha byla věrohodná.

3. Krom síly příběhové, je to kniha silná i obsahově. Činí nějakých 1000 stran, což je velmi úctyhodná tloušťka. Jak dlouho trvalo napsat takhle náročnou a opravdu baculatou knížku? Muselo to být docela náročné. A to jak na čas, tak i emocionálně.

Samotné napsání knihy trvalo relativně krátce. Za necelé tři měsíce jsem napsala její hlavní obrysy. V dalších šesti měsících pak následovaly korektury a dolaďování, škrtání a přepisování, doplňování jednotlivých dějových linek a opět přepisování. Bylo to velmi psychicky náročné, dennodenně jsem se prakticky nořila do obrovské temnoty, ale jakmile jsem knihu dopsala, nesmírně se mi ulevilo. Podařilo se mi dostat svého démona z hlavy ven, vypustila jsem džina z láhve. Teprve pak už jsem mohla na Valerii přestat myslet. Toto náročné období trvalo tedy dohromady celých 9 měsíců. Troufám si říct, že ta kniha je mým dalším dítětem a přála bych jí, aby se jí dařilo skvěle.

4. Kromě knížek o Haniballu Lecterovi jsem snad nečetla podobný příběh, který by se tématu kanibalismu v dnešní době věnovala. Vždycky jde spíš o texty o domorodých kmenech, případně o nějaké postapo jako tomu bylo třeba i titulu Znamenitá mrtvola. Myslíte, že takováhle organizace, někde skutečně funguje a dopřává si takovéhle, řekněme kulinářské speciality?

Wendy, na Vaši čtvrtou otázku Vám přesně neodpovím. To, co si myslím já, je nepodstatné. Nejdůležitější je to, co si budou myslet čtenáři. Je možné, aby takové zrůdy skutečně existovaly, anebo to zcela jistě možné není? Správnou odpověď ať si doplní každý čtenář sám. Napsala jsem ji právě z toho důvodu, že podobné knihy v podstatě neexistují, ale já jsem toho názoru, že by existovat měly. Toto téma je v běžné společnosti tabu. A přece existují záznamy o podobných činech. V minulosti i v současnosti. Myslím si, že pokud bychom dokázali připustit, že existuje absolutní zlo, dokázali bychom zachránit v budoucnu spoustu lidí. Generace současných dětí by byla mnohem opatrnější, nenechala by se tak snadno zlákat predátory na sociálních sítích. I dospělí by byli opatrnější, nesdělovali by důležité soukromé informace neznámým lidem. Někdy skutečně rozhodují i maličkosti. Pokud by se více šířila osvěta, že zlo skutečně existuje (v jakékoli podobě), přestože o něm jen neradi mluvíme, stal by se svět mnohem bezpečnějším místem, než je doposud.

5. Ve tvé knížce je vlastně spousta odkazů na víru. Ať už ve smyslu víry v Boha a křesťanství obecně, která je tu vlastně často i dost zneužívaná, tak i víry v sebe sama. Jak jsi na tom s vírou a církví jakožto institucích ty sama?

V té knize je spíše hledání Boha. Touha věřit ve vyšší moc, v něco velké a spravedlivé. Ráda bych věřila v Boha, takového o jakém mluvil Kristus, ale už nedokážu vůbec navštěvovat kostelní mše. Nevěřím zkostnatělým bigotním církvím. Které se domnívají, že žijí ještě někde ve středověku. Neuznávají LGBT komunitu, podporují celibát a někteří kněží przní malé děti.

Kdysi jsem se velmi často modlila a hledala svoji víru, dnes už ji nehledám. Přesto v Boha věřím.