Pohádky jsou kontrastem skutečného světa //5 otázek pro Beu Šašovou//

Bea Šašová je devatenáctiletá studentka sociální práce, která už od útlého dětství milovala pohádky. Vymýšlet příběhy mě baví už od dětských let. Vždycky ráda psala, ale úplně vážně tuhle svojí vášeň začala brát až ve svých 14ti letech. Tehdy došla na to, jak moc velkou vášní pro ni tenhle koníček je. Aktuálně se naplno věnuje škole a po nocích píše příběhy a skládá básně. Od prváku píše do školního časopisu, kam obvykle přispívá především poezií, někdy napíše článek o nějaké školní akci. Mimo jiné je také milovnice koček, ráda tráví čas projížďkami na longboardu, hraním počítačových a mobilních her, koukáním na anime a pitím velkého množství mátového čaje. Její první román, příběh v povídkách, právě teď bojuje o svoje prvenství v kampani na Pointě a musím říct, že je to neskutečně povedená záležitost. Ostatně, můj názor už ste si mohli přečíst. Jak ale svoji knihu vnímá samotná Bea? Dozvíte se v dnešním rozhovoru.

1. Pokud láska zvítězí je koncepčně poměrně zvláštní knížkou. Dá se číst jako soubor čtyř novel nebo povídek, které se dají číst samostatně. Dá se ale číst i komplexně jako příběh. Jak ji vy sama vnímáte?

Původně jsem napsala první příběh a mým úmyslně tehdy ještě nebylo vytvořit jeden svět, kde se budou příběhy lidí projítlínat. Když jsem však začala psát i další povídky, brala jsem to tak, že se všechny odehrávají ve své blízkosti, přestože se postavy z jiných příběhů většinou přímo nesetkávají. Osobně si myslím, že lze číst povídky jednotlivě, ale sama bych řekla, že mají větší smysl, když je lidé čtou všechny a mohou si je spojit do jednoho celku. Vnímám povídky jako jeden svět, ve kterém žije mnoho lidí. Někteří se potkají, ovlivní se a jiní ne. I tak však mohou žít někde vedle sebe. Tvrdím tedy, že říše v příbězích jsou svými sousedy.

2. Zároveň je důležité zmínit, že se tu setkáváme s retellingy klasických a nám všem dobře známých pohádek s jejichž zápletkou i celkovým rozuzlením si ale hodně pohráváte tak nějak po svém. Jak jste pohádky vybírala?

Vybrala jsem si tyto pohádky, protože patří mezi ty nejznámější. Chtěla jsem, aby každý hned viděl ten rozdíl mezi klasickým zpracováním a tím mým. Zároveň se mi líbilo, že se s těmito pohádkami dá dobře pracovat a udělat z nich něco jiného.

3. Z vašeho medailonku na Pointě se můžeme dočíst, že studujete sociální činnost. To je obor, který se mě osobně hodně pojí s empatií, prací s dětmi z ne úplně šťastně fungujících rodin a podobně. Přisuzujete i v tomhle oboru nějakou významnější roli právě pohádkám?

Sociální činnost jsem si vybrala, protože bych chtěla pracovat s lidmi a pomáhat jim. Pravdou je, že v sociální činnosti člověk většinou pracuje s lidmi, kteří zažívají nebo zažili silné utrpení. Na praxi můžete často od klientů slyšet, že chtějí zemřít, že už to nezvládají nebo, že se bojí. Pro citlivého člověka je to velmi náročné. Můžete však pracovat i s dětmi. Ty jsou ještě nezkažené, upřímné a bohužel se vůbec nedokáží bránit. Patří tedy mezi ohroženou skupinu, která také potřebuje pomoc. Pohádky jsou kontrastem skutečného světa. Mnoho lidí se díky nim cítí lépe. Takže ano, myslím si, že jsou v tomto oboru podstatné, protože dávají naději, kterou mnoho lidí v tomto oboru potřebuje.

4. Retellingů různých pohádek vyšlo ve své době hodně a vlastně kolem nich kdejaká fantasy knížka více či méně krouží. Máte v tomhle žánru vy sama nějakou oblíbenou? Nebo třeba autora, který vás inspiroval k nápadu napsat takovouhle knížku?

Upřímně si nejsem přímo jistá, jestli jsem byla někým ovlivněná. Příběhy nepíšu přímo podle toho, co jsem si určila, ale při psaní ještě mnoho věcí změním, přestože jsem to neplánovala. Osobně miluji fantasy a pohádky, ale ráda i klasickou literaturu, včetně poezie. Líbí se mi Dvory od S. J. Maasové, Krutý princ od H. Blackové, ale také Večer tříkrálový od W. Shakespeara nebo Jana Eyreová od C. Brönteové.

5. V pohádkách a i ve vaší knížce vždycky všechno šťastně skončí. Co ale opačné konce? Co kdyby si Netvor svoje prokletí zasloužil, protože by to byl špatný člověk? Co kdyby Malá mořská víla zabila prince a tím se zachránila? Nenapadlo vás knížku pojmout třeba o takhle a přinést na ta klasická zpracování nový pohled?

S touto myšlenkou jsem si původně v hlavě zahrávala, ale nebyla jsem schopna si ji udržet. Nakonec jsem se stejně rozhodla, aby příběhy dopadly šťastně. Samozřejmě vím, že ve skutečnosti všechno dobře nekončí a každý problém nemá své řešení, ale pro své hlavní hrdiny jsem chtěla něco jiného. Příběhy byly chvílemi smutné či děsivé, ale chtěla jsem je alespoň uzavřít šťastným koncem.