Jaký byl Březen 2024?

No, co si budeme, s tímhle článkem mám trošku zpoždění, ale začátek dubna byl dost hektickej a prostě byly jiný priority. Takovej už je život. Ale i tak si neodpustím nějakou menší rekapitulaci, kterou bych pak v týdnu ráda, konečně, doplnila o video, kde najdete i ukázky z akcí a tak. Však to znáte, jestli tu nejste poprvý. V březnu se toho navíc dělo fakt docela dost a duben je ještě o chlup nadupanější, což je teda velkej mazec. Ale aspoň se nenudím a mám každej den nějakým způsobem naplněnej, což je fakt důležitý. Vlastně moc nechápu lidi, co dohromady nemají žádný koníčky a dny tráví u televize u nějakých pofiderních seriálů. Ale tak…jestli to lidi baví, tak co by ne. Jen tomu moc nerozumím, no.

Nebyla bych to já a nebyl by to Tábor,

aby aspoň jeden večer nebyl věnovaný literatuře. To je tady prostě nemyslitelný. No a březen patřil ženám. Nejdřív sem si s poměrně hektickým začátkem – dobíhala jsem z práce, poměrně uřícená a navíc vyběhla s batohem a technikou do třetího patra naší knihovny – hrozně moc užila besedu a autorské čtení Dory Kaprálové, která sice žije a pracuje v Německu, ale píše a vydává v češtině – a to jak knížky pro dospělé, tak i příběhy pro děti, se kterými se nejvíc pojí táborské nakladatelství Baobab. Dora předčítala ze svojí poslední povídkové sbírky Utrpení a jiné žánry, ale i ze starších knížek, přičemž jedna z nich by v letošním roce měla vycházet znovu. Sice trošku upravená, ale nepředpokládám, že to tomu textu uškodí.

Druhý čtení bylo neskutečná síla. Ženská síla, abych byla přesná. Do Jednoty – mojí milovaný kavárny a knihkupectví – byla totiž pozvaná česká autorka Silvie Laurde, která v loňským roce vydala u Nakladatelství Host takovou populárně naučnou záležitost „V pasti pohlaví“, kde se zaměřuje na postavení žen v nejrůznějších oborech, na jejich společenskou roli, pracovní postavení, očekávání, která od nás společnost má…a tak vůbec no. A neukazuje tyhle aspekty jenom v kontextu současný doby, ale odkazuje se i na historické události a celkově nějaký vývoj okolností. Silvii a jejímu povídání a názorům jsem věnovala i jednu epizodu podcastu, takže kdo má chuť, může si její energičnost, drzost a naléhavost vychutnat právě tam.

Vernisáž Ivany Štenclové v divadle, kde autorka ve svých díle kombinuje spoustu skvělých technik, které byste v obrazech asi za normálních okolností nečekali, byla strašně zajímavá, nekonvenční a ispirativní. A stejně tak cestovatelský díl Listování, kdy sme se s herci i autorem knížky "Stop" vydali stopem z Čech až do Ohňové země. Na tomhle Listování už sem kdysi před lety byla, ale pánové to teď celý tak trošku upgradovali a i na podruhý sem si to díky nim zas hrozěn užila. Což mi připomíná, že příště se mi jejich květnový představení krije se směnou v práci, takže si to budu muset nějak vyměnit s kolegyněma a doufám, že jim to nebude vadit. :)

Co fakt stálo brutálně za to a co byl nesmírně ohromnej zážitek, byla návštěva ve Vydavatelství Kanopa, kam jsem byla s pár dalšíma holkama pozvaná. Skvěle sme si se všema popovídali o audioknihách, jejich přípravě, celkovém nějakém zrodu, vyzkoušely sme si i práci s namlouváním příběhů ve studiu…nakonec dostaly i strašně krásný a na míru připravený dárky. Bylo to fakt boží, hrozně zajímavý, informačně obohacující a tak nějak…příjemný. Žádná křeč, prostě milej pokec u kafe nad něčím, co miluju. Mimochodem, brzy se můžete těšit na další audioknižní článek, kde vám opět představím čtyři audioknihy, který sem zařadila nebo hodlám zařadit do letošní audioknižní výzvy, takže i tam se o Kanopě ještě dozvíte. No, a aby toho nebylo málo, tak se v květnu můžete těšit na náš společný instagramový stream. Na doladění termínu je ještě spousta času, ale pokud mě budete sledovat na facebooku a právě instagramu, tak se všechno včas dozvíte.

Nechybělo ani kino, protože to je další věc,

kterou moc miluju. Ale zas se hodně vybíravá v tom, na co půjdu, protože přeci jen ten lístek něco stojí a rozhodně nechcu platit za nějakou odlehčenost, blbinu nebo meinstream obecně, to si můžu pustit v pátek večer doma, když chci u něčeho vypnout. Jooo, a určitě ste si všimli, že o těhle mých kino návštěvách se vám začala psát – jo, i tady mám trošku skluz, protože mám od tohohle týdne za sebou už letošní čtvrtej, ale já to doženu, protože zrovna o těhle snímcích se mi fakt chce hrozně psát. No, je fakt, že po tom, co sem viděla Jeden život, sem si říkala, že už mě jen tak něco nerozhodí, ale to sem netušila, co se mnou udělá film Zóna zájmu. Sice sem to četla, ale upřímně, ta knížka ve mně dohromady nezanechala takhle silnej dojem. Z kina sem odcházela totálně vydeptaná a vůbec sem nevěděla, jak na to reagovat. A teď teda jen rychle a ve zkratce. Sledujeme tu život, plně obyčejnej život, Rudolfa Hösse na pozadí jeho pracovních povinností v koncentračním táboře. Pořádá oslavy, předčítá svým dětem pohádky, sluní se na zahradě, vychutnává si odpolední kávu. A za zdí, obrostlé vinnou révou umírají lidé. Jo, haluz to byl neskutečnej, ale tohle se nedá jinak, než doporučit. A to jak film, tak i tu knížku, která je super a rozhodně všechno ukazuje tak, jak je třeba.

Jeeej!!! Co ještě, co ještě? Hmmm, taky sem byla hostem na streamu u nakladatelství Igor Indruch, čehož si moc vážím. Mluvili sme hodně o mojí práci, redaktorství, čtení…bylo to hrozně moc fajn. Záznam najdete na našich instagramech a mám dovoleno zveřejnit záznam i na youtube, kde najdete nějaké předchozí a postupně samozřejmě budu přidávat další. Taky sem se nejvíc na světě postavila sama za sebe, protože sme se s Martinem museli setkat s genetičkou, která byla příšerná, vůbec sme si nesedly. Já byla hrozně nespokojená s jejím přístupem a to tak moc, že sem si uhnala asi třídenní neurózu, žaludeční bolesti, psychickou nepohodu…a dalo mi hrozný práce a vlastně i přemáhání si vykomunikovat to, co si přeju, říct, s čím sem nespokojená a…a tak no. Naštěstí sem očividně děvče s lokty ostřejšími, než sem si myslela a už jí nemusím potkat a všechno osttaní už budu řešit opět jenom s tou „naší“ klinikou a doktory, co mají cestu k našemu malýmu replikantovi na starost. Díky bohu za to, jinak fakt nevim…O tomhle sem vám psala v jednom z předchozích článků, takže kdo četl, ví.

No, a taky bylo spousta práce a to jak u nás v krámku, tak i v rámci projektů na Pointě, kterých se mi nahromadilo poměrně hodně a dokonce i slaví úspěchy a ještě letos se dočkají vydání, což je pro mě obrovská odměna. A vlastně za to můžete i vy, protože tu ste se mnou, podporujete moji tvorbu, píšete mi, třeba podpoříte i nějakou pointovou knížku, chodíte na streamy…co víc, si můžu přát?