Všechno má své meze

Člověk má občas od života fakt brutálně naloženo. Až si často říká takovýto obligátní "Proč já?" Na tuhle otázku se hledá odpověď dost těžko a tak nezbývá nic jinýho, než ten marast překousnout jak žížalu a jít dál. Třeba i se svěšenými rameny a ohnutýma zádama. Důležitý je jít, po zakopnutí vstát, případné odřeniny ošetřit septonexem, zalepit a pokračovat. Je to hnusný, bolí to, ale pokud se člověk nechce začít houpat na prvním možném stromě, tak mu dohromady nic jinýho nezbejvá. V dost podobný pozici je i hrdinka románu "Tak už dost", který už sem vám představovala ve videu a na instagramu. No a dneska bych se tomuhle příběhu ráda věnovala víc v dnešním článku. A to nejen pro jeho zajímavost, ale i důležitost témat - záměrně používám množné číslo, protože tady hraje roli mnohem víc motivů a vlastně i faktorů, než jen jeden základní - a zároveň bych ráda vypíchla i jednoznačný přesah, který v sobě tahle knížka nese.

Nutno hned ze začátku říct, že jde o autorčinu prvotinu. Ne vždycky se povede aby byl první text podařenej, naopak, takový věci mají spoustu stylistických chyb, který vyloženě tahaj za oči. Jasně i tady to bude chtít trošku vypilovat, což je primárně práce redaktorky, korektorky a dalších lidí, kteří se na finální podobě jakékoli knihy podílí, ale čistý, neuhlazený text, který jsem dostala k přečtení byl velmi dobrý. Autorka měla očividně jasně ujasněno co nám, čtenářům, chce svým příběhem sdělit, držela se jasné koncepce, neskákala od jednoho k druhému, zbytečně nic nevysvětlovala - což je mimochodem něco, co mi v knihách hrozně vadí, protože mám v tu chvíli dojem, že si autor myslí, že je čtenář úplně imbecil, kterému je třeba vysvětlit každou drobnost a to ještě ideálně několikrát, kdyby mu to náhodou nebylo jasný. spousta věcí krásně vyplyne z kontextu, ze situací, případně jednotlivých dialogů probíhajících mezi postavy. No a samozřejmě nechybí ani myšlenkové pochody a případně i úvahy samotné Helen.

Ty dodávají celému příběhu asi ty největší grády, protože právě ona je tou zásadní osobou, která nám vypráví nejen příběh svůj, ale i své rodiny, svých dětí, přináší nám své sny a touhy a naprosto bezelstně odhaluje svoji duši a nitro. A jak už můžeme z názvu tušit, nemá vyloženě na růžích ustláno a celý život musí bojovat nejen za svoje štěstí a spokojenost, ale i za fungování a harmonii vlastní rodiny. Což není zrovna lehký úkol ani za normálních okolností, natož v době porevoluční, v době, kdy se sama pokouší o vlastní podnikání, což je výkon téměř heroický, v době, kdy se její vlastní dítě plácá ve vlastních problémech a nahání svoje soukromé démony, což si "usnadňuje" braním drog...no, co si budem, nemá to jednoduchý a je si všem jasný, že všechny tyhle věci dost zásadně ovlivňují i její partnerský vztah. Ono to dusno a nepohoda, které se kolem člověka v takových chvílích kumulují, zákonitě zanáší vzduch všude okolo něj.

Helen Baumová ve své vlastní, velmi osobní zpovědi přináší neskutečně silný příběh o životních karambolech a držkopádech, které bolí víc, než by si člověk přál. Na druhou stranu tu ale nechybí lehká nadsázka i troška humoru, bez kterýho by se milá Helen asi zhroutila, naděje v lepší zítřky, které prostě musí přijít a odhodlání dokázat i zdánlivě nemožné. Je to příběh o ženské síle, mateřské lásce, manželství, které během let musí projít hned několika velkými zkouškami, jež ho buď posílí nebo neodvratně rozklíží a především o lidech, kteří jsou silnější, než si myslí. Každý z nás má totiž v sobě jakousi skrytou sílu, rezervu, po které automaticky a intuitivně sáhne v okamžicích, kdy už není odkud brát. No a tahle záchranná lana mu často mohou zachránit život. A vlastně nejen jemu.