Nebyla jsem schopná ničeho //5 otázek pro Sáru Tajnou//

Sára Tajná je svobodná máma dvou úžasných dětí, díky kterým má sílu bojovat se svým onemocněním - paranoidní schizofrenií -  každý den. Jak sama říká, jsou jejím hnacím motorem, i když péče o tak malé děti je enormně náročná. Když zrovna nemá děti u sebe, tak velmi ráda sportuje - chodí plavat, na brusle, na kolo a chodí na procházky se svou skvělou fenkou. A samozřejmě taky ráda čte. Boj se svým onemocněním bere jako největší výzvu svého života, protože to je něco, co nebude mít nikdy 100% pod kontrolou. Na druhou stranu výzvy miluje a možná i právě proto se rozhodla vydat tuto knihu, aby byla nápomocná jiným lidem se stejným onemocnění, nebo lidem, kteří mají ve svém okolí někoho, kdo má toto onemocnění. No a právě o její nemoci, knížce a životě si budeme povídat v dnešním rozhovoru.

1. Spousta pacientů s nějakou psychickou poruchou se často potýká s tím, že dlouho trvá, než je jich určená správná diagnóza, nasazena léčba a patřičná terapie. Jak to probíhalo u vás?

Já byla popové hospitalizovaná začátkem roku 2016, ale když jsem se snažila vystopovat, kdy se u mě poprvé začaly objevovat prvotní příznaky onemocnění, tak jsem se dostala až do r. 2014, do doby, kdy jsem studovala biochemii v Praze. Během mé prvotní hospitalizace jsem byla na psychiatrii zhruba 6 týdnů a odcházela jsem s diagnózou Akutní polymorfní psychotická porucha s prvky schizofrenie. Doma jsem byla dalších zhruba 6 týdnů, ale dostavily se těžké deprese. Chtěla jsem spáchat sebevraždu, ale díky této těžké depresi, jsem toho nebyla schopná. Nebyla jsem schopná ničeho. Takže jsme se na psychiatrii znovu vrátila, zdržela jsem se tam dalších 6 týdnů a odcházela jsem s diagnózou Paranoidní schizofrenie. A právě tyto deprese, co se dostavily, se označují jako postschizofrenní deprese a ty nastupují u některých pacientů v okamžiku, kdy onemocnění začne odeznívat. Takže díky těmto depresím došla k přehodnocení mé diagnózy.

2. Muselo být náročné se s tím vším popasovat. Něco takového je velká životní změna, která s člověkem zamává a musí mu přispůsobit i nějaké životní fungování.

To ano. Když jsem odcházela z psychiatrie byly mi doporučeny psychoterapie. Byla jsem velmi orientovaná na výkon a s touto diagnózou to opravdu nešlo dohromady. Takže jsem začala navštěvovat úžasnou paní psychoterapeutku ve Vyškově. S přestávkami jsem spolu spolupracovaly zhruba do r. 2022. Odvedly jsem spolu obrovský kus práce. A vlastně tato paní psychoterapeutka mi zachránila život – protože jsem si díky ní uvědomila, že jsem byla ve velmi psychicky náročném vztahu, o kterém můžu říct, že byl přímo toxický. Po tomto rozchodu se u mě rozjely během roku 2023 celkem 3 psychotické ataky. Jak píši i v mé knize, tak schizofrenie mi vlastně pomáhá dávat můj život do pořádku, protože mi neustále pomáhá pracovat na sobě samotné.

3. S tím vlastně souvisí i nějaké přijetí a nápad svoje pocity, zkušenosti i vlastně i zápasu sama se sebou sepsat a vydat jako knížku. Co vás k tomuhle kroku a k jeho dotažení do finále vedlo?

Když jsem začala sepisovat první část knihy, tak jsem byla ještě zdravá, ale cítila jsem se, že neustále stagnuji na místě, a tak jsem se tím souhrnem snažila přijít na to, co se mi zatím povedlo, a kam bych chtěla nasměrovat můj život. A proto jsem si sepsala jakési shrnutí. To jsem schovala a vytáhla, když jsem si uvědomila, že bych mohla vydat knihu, ve které bych mohla zaznamenat mou cestu osobnostní transformace. Protože právě schizofrenie mi umožňuje stávat se lepší verzí sebe samé každým dnem, a to díky práci během psychoterapeutických sezení. Zpočátku to byla jakási forma terapie – protože jak se říká – papír snese všechno. Později jsem si začala uvědomovat, že něco takového by mohlo být nápomocné dalším lidem, protože jsem si sama vzpomněla, jak jsem na počátcích s mou diagnózou nevěřila, že bych mohla někdy zase žít smysluplný život. A hodně jsem si pohrávala s myšlenkou asistované sebevraždy. 

4. Změnil se od doby, kdy vám byla stanovena diagnóza nějak váš osobní postoj k psychicky nemocným? Vnímáte v tomhle směru třeba i nějaké nedostatky v péči v léčebně a přístupu zaměstnanců?

Tak jako většina lidí, tak i já, jsem byla zprvu poznamenaná masáží MAS médií, že psychicky nemocní lidé nejsou tolerováni společností. A právě proto jsem po stanovení diagnózy přehodnotila své mínění o sobě, a brala jsem se jako přítěž systému, a uvažovala jsem o asistované sebevraždě ve Švýcarsku. Dlouho jsem s tímto cejchem od společnosti bojovala a neulehčovaly mi to ani projevy nemoci, díky kterým jsem měla velký problém zvládnout i běžné nástrahy každodenního života. Cítila jsem se nemožně. Díky psychoterapiím a následné práci na sobě samotné jsem se naučila pracovat s nástrahami mé nemoci. A i když je to někdy velmi náročné, obzvláště, když mě sužuje paranoia, tak se nevzdávám. Já vím, že to je celoživotní boj. Ale pokusím se ho zvládnout, jak nejlépe budu moci – jak se říká – Svět patří těm, co se z toho neposerou. Právě na psychiatrii jsem poznala jedny z nejskvělejších a nejupřímnějších lidí. A myslím si, že to je tím, že my svádíme každodenní těžký boj se svou nemocí, a proto nemáme prostor na to, hrát si na někoho, kým nejsme. A jsem prostě lidští. Já jsem se za dobu během mých hospitalizací nesetkala s ničím, co bych vnímala jako nějaký nedostatek. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrické klinice ve FN Bohunice a tam je vážně skvěle nastavený léčebná program. Protože pro lidi s tímto onemocněním je důležité dodržování denního harmonogramu a celkově jejich aktivizace během dne, ty napomáhají k zotavení pacientů. Onemocnění totiž stahuje k nečinnosti, a pokud jí člověk propadne, tak je velmi náročné se s nemocí popasovat. Ale od jiných pacientů, kteří navštívili povícero lůžkových psychiatrií, jsem se dozvěděla, že ne všude to je OK, jako právě ve FN Bohunicích. Takže já se k této části otázky vyjádřit nemůžu, neboť jsem nedostatky nezažila.

5. Měla byste nějakou radu pro ty, kteří se musí popasovat s tím, že je jejich příbuzný, partner, kamarád nějak psychicky nemocný? Třeba stran přístupu, chování…

Nejdůležitější je trpělivost, protože zotavení není ze dne na den. Toto onemocnění je zákeřné právě v tom, že nastupuje plíživě a právě proto trvá tak dlouho, než si projevů onemocnění všimne okolí i samotný pacient. Důležité je si uvědomit, že se člověk úplně neuzdraví – pokud tedy není součástí šťastné 1/3 lidí, u kterých proběhne jen jedna ataka, a pak mají pokoj – ale díky času a poctivému užívání léků za nějaký čas ustoupí nejintenzivnější projevy nemoci a člověk se naučí s touto nemocí žít. Projevy nemoci se budou vracet, ale i když jsou otravné, jejich intenzita bude postupem času klesat. Nejdůležitější je brát pravidelně a poctivě léky i tehdy, když projevy nemoci odezní – protože právě díky lékům, tyto projevy nemoci odezněly. Dále je důležité dbát na pravidelný a vydatný spánek, protože nedostatek spánku je velmi častý spouštěč psychotické ataky, hned po vysazení léků. Dále je důležité mít denní harmonogram aktivit, protože nemoc svádí k nečinnosti. A právě aktivizace je jeden ze způsobů, jak se dá s nemocí bojovat. V neposlední řadě je velmi důležité během akutní ataky NEVYVRACET pacientovy jeho bludy – to ho akorát naštve. Je dobré o těchto bludech mluvit, ale tím způsobem, že se díky rozhovoru budeme snažit pochopit, co ho vede právě k těmto bludům.