Většinu děje jsem probrečela s hlavní postavou

Adéla Makovcová je šestadvacetiletá studentka v posledním ročníku magisterského oboru učitelství výtvarné výchovy na Karlově univerzitě. Tento obor však nepovažuje za své životní poslání. Od malička závodně lyžuje a momentálně směřuje ke svému budoucímu povolání, kterým je profesionální trenérství v alpském lyžování. Tomuto sportu se věnuje už dlouhodobě jak na profesionální úrovni, tak i jako instruktor v lyžařské škole. Celkově je hodně sportovně založená, i když sport ovšem není jejím jediným koníčkem a zájmem. Miluje literaturu (jak čtení, tak i psaní vlastních příběhů), výtvarné umění (návštěvy galerií i vlastní tvorbu), fotografii (jsem velkým fanouškem černobílé fotografie a postprodukčních úprav), hudbu (poslech, hru na klavír a zpěv). Rozplývá se nad zvířaty a také je nadšením řidičem aut. Sama o sobě by řekla, že je snílek plující si na svém obláčku všemožných představ, který má příliš málo času na splnění všech svých přání. No, jedno z nich si teď možná splní, protože přichází se svou autobiografickou knížkou Život...bez tebe, o které si popovídáme v dnešním rozhovoru.

1. Když jsem začala číst vaší knížku otevřela ve mě hodně vzpomínek na jeden z mých předchozích vztahů a další, řekněme bolestnější životní okamžiky, což mě trošku donutilo přemýšlet nad tím, jestli a případně do jaké míry je tenhle text autobiografický. Jak to s ním je?

Určitý nádech autobiografie zde určitě je. No… Vlastně více než nádech… Jak uvádím ve svém medailonku na pointovém profilu, ve svých příbězích vycházím hodně z vlastních emocí a prožitků a v této knize tomu není jinak. Neměla jsem z hlediska psychiky úplně jednoduché dospívání a prošla jsem si mnoha hodně nepovedenými vztahy. Ten v příběhu „Život… Bez tebe?“ je jedním z nich. Tehdy jsem si připadala zlomená, zoufalá, a měla jsem z toho odmítnutí těžké deprese… A nejlepší způsob, jak se s tím vyrovnat, bylo pustit vše na papír v záplavě slov. Vlastně jsem ani neměla v úmyslu tento svůj výlev někde zveřejňovat, to až nyní po letech, když mám od těch událostí trochu větší odstup, mi došlo, že má zkušenost by třeba mohla pomoci někomu, kdo prožíval nebo prožívá něco podobného.

2. V docela velké části je Život…bez tebe poměrně neutěšeným textem plným smutku. Dá se v něm ale najít i smíření a naděje, že i přes životní, dovolím si říct, držkopády, můžou napsat lepší časy. Jak se vám ale takhle emočně intenzivní text psal?

Nebylo pro mě vůbec jednoduché něco takového psát a dotáhnout to, jak se říká, až do toho „hořkého konce“. Nikdy to není jen tak vypořádat se s nějakou těžkou životní situací a u dopsání této knížky tomu nebylo jinak. Spoustu věcí jsem s psaním příběhu musela prožívat znovu a o to víc to bylo bolestné. Byl to pro mě tehdy ale jediný způsob, jak se posunout dál, jak obrazně i doslova uzavřít jednu kapitolu, jak se naučit znovu žít. Většinu děje jsem probrečela s hlavní postavou, ale když jsem dopsala poslední slovo a zakončila ho slovíčkem „konec“ ve své hlavě, nesmírně se mi ulevilo a jako by mi z ramen a srdce spadla obrovská tíha. Konečně byl čas zavřít za minulostí dveře.

3. Co si budem, potenciální čtenáři se tu nesetkají zrovna s pozitivním příběhem. Otvírá se tu problém, v jistém směru, toxického vztahu, osobních neúspěchů, svým způsobem i syndromu vyhoření a s tím vším související pokus o sebevraždu. Hodně jsem v tomhle směru uvažovala nad ideální cílovou skupinou. Máte o ní vy sama nějakou představu? Kdo by si vaši knihu měl ideálně přečíst?

Zde tak trochu navážu na první otázku, kterou jste mi položila. Jak jsem v ní psala, po letech různých zkušeností jsem si řekla, že zveřejněním tohoto příběhu bych mohla pomoci některým mladým, kteří si třeba prožívají podobnou situaci, mají psychické problémy, nebo se třeba neumí vyrovnat s životními strastmi. Cílem příběhu je naznačit a poukázat na to, že v těch pocitech nejsou sami. Že je nás takových mnoho. Že to nemusí skončit drasticky a že vždycky existuje pomoc. Poukazuji na to hlavně v dovětku autora v knize. Je důležité o tom mluvit, ventilovat své emoce, a i když nám připadá, že je všechno ztracené, vždycky se vše může obrátit zase k lepšímu. Vždycky je tu něco, za co stojí žít.

4. Řekla bych, že v případech, které v knize popisujete je hrozně důležitá nejen pomoc rodiny a blízkých, ale často i odborníků z řad terapeutů a podobně. Jak to bylo ve vašem případě? Vyhledala jste i tento druh pomoci nebo byla podpora rodiny dostačující?

V mém případě to bylo trošku komplikovanější, protože jsem si strašně dlouho odmítala připustit, že se mnou tzv. "není něco v pořádku", a ke všemu jsem o tom v pubertálním věku odmítala mluvit s rodiči nebo s kýmkoliv ve svém blízkém okolí. Hezky jsem si to nesla v hrnci pod pokličkou, pod kterou nikdo neměl přístup, a několikrát se pak bohužel stalo, že obsah hrnce přetekl v podobě nějakého záchvatu nebo něčeho podobného. Vždycky, když se objevil takový zkrat, začala jsem na popud sebe i rodiny docházet k psychologovi nebo v jednom případě i k psychiatrovi, který mi předepsal léky, ale ve finále jsem terapii nikdy zcela nedokončila. Pořád jsem měla pocit, že to musím zvládnout sama. Byl to začarovaný kruh nebo možná spíš nekonečná horská dráha a až teď po letech jsem se (snad) naučila se svými emocemi a stavy pracovat a (možná se budu opakovat) hlavně o tom všem mluvit a nenosit to na bedrech sama. V tomto případě mi asi největší pomoc vždy poskytla rodina, ovšem i nedokončené terapie byly nedílnou součástí cesty k psychickému zdraví.

5. Tohle je věc, na kterou se v rámci pointových knížek, na kterých spolupracuji ptám docela ráda, protože mi přijde, že je ta otázka poměrně na místě. Kdyby, nedejbože, došlo k tomu, že se knížce v kampani nezadaří, k čemuž doufám nedojde a i tímto rozhovorem potenciální čtenáře nalákáme k tomu, že zatouží po tom si ji přečíst, budeme zkoušet knížku “udat” jinde?

To je pro mě celkem těžká otázka. Po pravdě jsem o tom zatím příliš neuvažovala. Moc si přeji, aby to vyšlo, protože již v dětství jsem měla sen, aby nějaký můj příběh vyšel v knižní podobě, a teď mám po letech, kdy jsem si myslela, že budu do konce života psát jen do šuplíku, šanci si ho splnit. Avšak v dnešním světě je opravdu těžké se prosadit a plnit si sny o úspěšných spisovatelských zítřcích, takže musím počítat i s tím, že se to nemusí povést. A potom? No, když už do toho bylo vloženo tolik úsilí a tolik úsilí ještě vloženo bude, byla by škoda nechat tenhle příběh nechat jen tak ležet zapomenutý na dně toho mého šuplíčku. Takže předpokládám, že to určitě zkusíme znovu.