Pes pro měl byl vždy parťák

Jana Veselá vyrostla v malém městě u řeky Sázavy. Vystudovala zemědělskou školu, pracovala v půjčovně lodí, v bance i 12 let jako letuška na plný úvazek. Teď už se proletí jen občas, pro radost. Má dvě dospělé děti, syna, který se narodil jako nevidomý autista a dceru, která právě prochází výcvikem na letušku. Synovi už je třicet a všichni ho mají rádi. Obě děti jsou její radost. Syn s čistou duší i moje vtipná a samostatná dcera. Od dětství ji provází láska ke zvířatům, rostlinám, ale také k vodě, horám, prostě k životu vůbec. Asi tedy není náhoda, že začala před lety meditovat a praktikovat tibetský buddhismus školy Karma Kagyu. Ráda cestuje, čte hodně knihy, píše články a snaží se dávat radost. Ona se jí totiž pak vrací několikanásobně. Momentálně připravuje k vydání knížku Betynu nedám, které se budeme věnovat v dnešním rozhovoru, případně si můžete pustit náš společný podcast.

1. Betynu nedám je velmi poutavým a v mnohém dojemným románem, který určitě ocení všichni milovníci psů. Přiznám se, že já osobně jsem spíš “tým kočky”, ale i tak se mi váš příběh moc líbil. Jaký je ale váš osobní vztah k pejskům?

Já jsem rozhodně “tým pes“, kočky mám ráda, ale nerozumím jim. Nevím, co mi chtějí říct. Pes pro měl byl vždy parťák. Začátkem devadesátých let jsem měla pubertu, kdy jsem párkrát vzdorovitě odešla z domova. Pěkně večer, aby to mělo pořádný efekt. Naši to se mnou neměli jednoduché. Tou dobou byly u nás na malém městě celé smečky opuštěných psů. Začala povinnost platit za psa a lidé z města vypouštěli své mazlíčky na vesnicích. Útulky tehdy ještě nebyly. Já tenkrát vyrazila ven a první co jsem udělala bylo, že jsem si zavolala tuhle smečku k sobě. Nebála jsem se psů, ale lidí. Pamatuji si jednoho obrovského huňáče, který mě vždy doprovázel. Samozřejmě jsem se brzy vytrucovala a šla domů. Vždycky mě mrzelo, že si nemůžu vzít všechny psy s sebou. Pamatuji si, že jsem tehdy vymýšlela možnost postavit někde na okraji města kotce a o pejsky se starat, hledat jim domov. Vlastně takový dnešní útulek. V rodině se nám několik pejsků už vystřídalo. Teď máme dvě holky z útulku, zachráněné z osady ze Slovenska. Bibi a Stelu. Podle Bibi jsem napsala Betynu. Použila jsem její povahu i vzhled. Jen příběh je jiný.

2. Při čtení mi občas přišla na mysl spojitost vaší knížky a teď už, dovolím si říct, mezi pejskaři téměř kultovního románu Gump. Byla tam z vaší strany nějaká inspirace nebo je to jen můj dojem?

Je zajímavé, že to zmiňujete. Upozornila mě už na to i jedna čtenářka. Ve skutečnosti tam taková inspirace není. Gumpa jsem nečetla. První díl seriálu jsem viděla v televizi a ani ne celý. Možná si jsou ty příběhy podobné prostě proto, že jsou si podobní psi. Svojí oddaností a čistotou. Betyna má také hned od začátku jasno, koho bude milovat. Nepochybuje o Kámovi a on to pozná. Tu lásku jí pak začne vracet.

3. Hlavní hrdina Kamil má k psům a ke zvířatům obecně dost, řekněme svérázný a občas i dost odtažitý postoj, který se v průběhu příběhu postupně mění. Myslíte si, že je reálné aby mělo, z počátku nechtěné zvíře, na člověka takový vliv?

Určitě! Víte, žádný z mých hrdinů není vyloženě zlý. Ani Kamil, ani Marcela. Lidé prostě jen chtějí být šťastní a občas to dělají špatně. Kamil si myslel, že může být šťastný, když ho nebude nic rozptylovat. Díky Betyně poznal, skutečně žije, až když je pro někoho důležitý, když se o někoho stará. Stal se z něj hrdina vlastního života, začal si vážit sám sebe. Tohle se nám může stát nejen s pejskem, může to způsobit člověk, zvíře nebo i květina jako v Malém princi. Je důležité být v životě užitečný.

4. Jak se vám vlastně psal takhle dojemný a citlivý text? Mířím tím k tomu, jestli jste třeba i někdy nedojala sama sebe.

No jéje! Celou knihu jsem napsala za čtyři dny, když jsem byla doma se zánětem středního ucha. Jen čtyři dny proto, že jsem ten příběh jednoduše prožila s nimi. Hlavně s Betynou. Kapitoly, které vypráví Betyna jsem si užila nejvíc. Třeba, když na ni byl Kamil naštvaný a ona už nevěděla, jak se s ním usmířit. A nakonec jí napadlo, že mu daruje svoje okousané, uslintané a milované polínko. Dovedete si představit Kamila, když mu ho Betyna položila na břicho s prosebným výrazem? Já měla takovou radost, že jí podrbal po hlavě a odpustil jí!

5. No a co až bude knížka na světě? Jaké s ní máte úmysly? Když znovu vzpomenu Gumpa, tak ten cítí na psí útulky a jejich pomoc, zamýšlíte třeba něco podobného?

Jistě, slíbila jsem útulku ze kterého máme naše holčičky, že jim pošlu část zisku. Dělají skvělou práci. Svůj slib splním, vždycky plním sliby, lidem i psům. Proto málokdy něco slibuji. Je to závazek. Tenhle je ale radost, na jeho splnění se těším. Snad kniha skutečně vyjde. Už mám v hlavě i druhý díl. Pokud se to podaří, mohla by být Betyna na pultech před vánocemi. Pro milovníky psů by mohla být hezkým dárkem.